Úbočí karpatských hřebenů zkrápí vytrvalý déšť. Z dolin vzlíná opar. Zdeněk Hrubý, osmatřicetiletý český lesník, se prodírá popadanými větvemi na svazích strmé hory Pop Ivan Maramurešský.

Prales je tichý a důstojný. Tady, na rumunsko-ukrajinském pomezí je stále jeden z nejméně dotčených přírodních koutů v celé Evropě. Do pohraničního pásma se smí vstoupit jen na zvláštní povolení. Proto nedotčený prales odolává i komerčním tlakům. Tady by se těžit dřevo nevyplatilo. Nikde jinde nenajdete zachovalé tak rozsáhlé bukové pralesy.

Zdeněk Hrubý, který se zabývá vegetací světových ekosystémů, jezdí na místo už třináct let. Spolu s dalšími kolegy a žáky z Lesnické a dřevařské fakulty v Brně navázali na předválečný výzkum profesora Aloise Zlatníka, který na tehdejší Podkarpatské Rusi založil 14 výzkumných ploch. Po desítkách let se jich podařilo najít šest.
Nikde v Evropě se srovnatelně rozsáhlý výzkum neuskutečnil.

„Profesor Zlatník v mnoha ohledech předběhl dobu, jeho výzkum byl zcela výjimečný,“ říká Zdeněk Hrubý. „Už tehdy prosadil mezioborový výzkum, zvolil ke krajině novátorský přístup,“ vysvětluje.

Z listů stékají tenké praménky. Při chůzi po tmavých kamenech to klouže. Profesor Zlatník prý dovedl v tom nečase čekat celé hodiny, než zase uchopil zápisník s tužkou a mohl pokračovat v práci.

Průkopník ekologie

Zaujatý expert Zlatník, původně botanik, který později vystudoval i lesnickou školu, už od počátku věděl, že chce dělat dlouhodobý výzkum. Založil jej prozíravě a pečlivě.
„Vybral nejzachovalejší pralesní zbytky, které na Podkarpatské Rusi na konci 20. let minulého století nalezl. Počítal s tím, že se na místo bude vracet a sledovat, jak se mění přirozený les, bez zásahů lidí,“ vysvětluje Hrubý.

„Dnes bychom jeho studie nazvali ekologickým výzkumem,“ soudí jeho kolega Tomáš Mikita, který na Ukrajině zpracoval doktorandskou práci – tak jako mnoho dalších lidí z lesnické fakulty.

Zlatník byl podle něj kontroverzní osobnost, muž, který se s neuvěřitelnou zaníceností věnoval propojení lesnictví s jinými obory. Jeho pokorný přístup vedl multidisciplinárnímu pojetí. Ač sám vystudovaný botanik - a později i lesník – přizval ke spolupráci vědce z mnoha oborů.

„Dvacátá léta minulého století byla obdobím, kdy nejen spisovatelé, ale i přírodovědci mířili do této neprobádané části tehdejšího Československa,“ napsal Jan Lacina, Zlatníkův žák a pokračovatel.

Zlatník byl rovněž jedním z prvním průkopníků teorie o vegetační stupňovitosti. Tak jako se mění vegetace na Zemi od severu k jihu, mění se i s nadmořskou výškou.
Dnes nic neznámého, můžete říct. Před sedmdesáti lety to ale byla novinka.

Od těch dob pokročila technika. Jinak prý mají vědci na obnovených plochách málo co k jeho metodám doplnit. Zlatník se ale až do své smrti v roce 1979 už nikdy na své výzkumné plochy nedostal. Do bývalé Podkarpatské Rusi se mohli vrátit až jeho pokračovatelé, po pádu Sovětského svazu, po vzniku samostatné Ukrajiny v roce 1991.

Zdeněk Hrubý ukazuje hromadu kamení, v ní zaražený kůl. To jsou pozůstatky Zlatníkova měření. Místy se ještě dají vzácně objevit přes 70 let staré zbytky barevného značení na stromech. Na boty se lepí spadané listy. Všudypřítomná vlhkost tady vše mění před očima.

Zlatník navrhnul celou síť chráněných území, které by zachycovaly přírodní poměry v oblasti. Uvědomoval si, že výzkum úzce souvisí s ochranou přírody. Jeho záměry ale přervala válka a stalinský zábor oblasti.

Původní výzkumné plochy si můžete představit jako homogenní oblasti z hlediska porostu i geologického podloží. Rozsah je okolo 3 až 14 hektarů. Ty se dělí na menší části. V nich nechal Zlatník vykopat sondy, zpracovat půdní rozbory.

Daleko od měst

Učitelé a žáci z lesnické fakulty se na místo každoročně vrací. Většinou na pár týdnů v letních měsících. Celý den je čeká úmorná práce v lese. Zjednodušeno: měří kolik jakých stromů se nalézá na dané ploše, jak jsou vysoké, kolik mají v průměru. Obnovují značení.

Na některých místech se dostávají i k detailnějším výzkumům. Jak jim přímo na počítači přibývají stromy s jejich charakteristikami, vytváří se jim vizualizace lesa.
Se stanem a kotlíkem se stávají zálesáky. Jinak to nejde. Některé výzkumné plochy jsou až příliš daleko od civilizace, navíc po rozbahněných nespolehlivých stezkách.

„Všechno je nesmírně daleko,“ říká Tomáš Mikita, třeba jenom dobití baterie se stává výletem do údolí na celý den. Na práci zbývá krátké období v létě. Na jaře i brzy na podzim jsou hřebeny pod sněhem.

Přes celý rok ale měří klimatické podmínky. Teploměry a vlhkoměry jsou na místě celý rok, údaje pomáhá shromažďovat ukrajinský student. Vědci studují úhrny srážek, chemismus vody.

Nejlépe se zachovaly plochy na odlehlém Popu Ivanu Maramurešském. Kopce tu nejsou tak vysoké jako jinde v Karpatech. Mají jen málo přes 1900 metrů. Pohledem ale mnohem víc připomíná Alpy. Je to pohoří tvořené krystalickými horninami rulami a mramory po kterých pohoří dostalo svůj název. Odtud někdejší romantizující název Huculské Alpy.

 

Vědci se stěhují k průzkumu i dalších dvou míst: na Stužici, na slovensko-ukrajinsko-polském pomezí, kde ale výzkumné plochy poškodila těžba díky úzkorozchodné železnici. A dále Javorník, s rázovitou předválečnou chatou Klubu Československých turistů a lyžařů. Stavení se šindelovou střechou je jediným místem, kde mají výzkumníci relativní komfort- chata. Tam jsou sice bez elektřiny, ale pořád v suchu.

Prales šplhá vzhůru

Co prozatímní práce přinesla? Jak se pralesy změnily? Při srovnání se Zlatníkovy výzkumy je patrný posun dřevin směrem vzhůru. „Tam, kde měl profesor Zlatník čistou smrčinu, jsme našli významný podíl buků a jedlí,“ říká Zdeněk Hrubý, „jakkoli to byly buky nejvýš dvanáctimetrové, je to změna.“

Výše se posunul i smrk. Tam, kde před 70 lety byla horská pastvina - polonina, dnes rostou stromy, nejmenší smrky šplhají až pod vrchol Popa Ivana (1935 metrů n.m.). Prales se posouvá.

Výzkumníci ale připomínají, že tudy vedla vlašská kolonizace, pastevci šli po vrcholech a snižovali horní hranici lesa. Nyní se tam 60 let nepáslo. Přinejmenším v oblasti Popa Ivana, v pohraničním pásmu.

Vědci proto zatím váhají, jaké mohou být příčiny změn. Není jisté, zda je za posun odpovědná změna klimatu či zda se dá vysvětlit absencí pastvy v těchto místech. „Přirozené procesy probíhají v dlouhých cyklech, teprve dlouhodobé pozorování nám může dát nějaké relevantní výsledky,“ míní Hrubý.

Prales je dynamický systém, který se cyklicky mění. Stačí třeba jedna mrazivá zima, jako byla v roce 1928, kdy vše pomrzne – a buk potom může ustoupit hlouběji do údolí.

Jiným zajímavým tématem je pro vědce lýkožrout. Ještě před pár lety nenašli nikde větší plochu, kde by byl přítomen. To už tak docela neplatí. „Přesto nikde neuvidíte plochy s větším katastrofickým rozpadem lesa, jak je tomu třeba na Šumavě,“ vypráví Tomáš Mikita.

Lýkožrout je v podkarpatských pralesích přirozenou součástí ekosystému. Nikdy nevznikne větší napadená plocha, i když silný vítr porazí víc stromů Spadne jeden dva stromy, vytvoří se světliny. Pak ale vyrostou nové buky či jedle. „Struktura pralesa tak zůstává extrémně mozaikovitá,“ dodává Zdeněk Hrubý.

Pro hory je podle něj hodně důležité, aby zůstaly zalesněné, aby nevznikaly holoseče. Je to patrné, když přijde přívalový déšť. Následují povodně a sesuvy. Vliv zalesnění na povodně a hospodaření je podle vědců nedoceněný. Je důležité, aby v lese velké holoseče nevznikaly.

Přístup Ukajinců se ale dnes mění, zdá se. „Už se naučili, že se v horách bez rozmyslu hospodařit nedá,“ říká Hrubý

Související
Newsletter

Týden s technologiemi Otakara Schöna

Události posledního týdne ve světě technologií podle Otakara Schöna

Editor rubriky Tech Otakar Schön pro Vás vybírá nejzajímavější nebo nejzásadnější události ze světa technologií, které se odehrály v uplynulém týdnu. Každý pátek v podvečer najdete ve své mailové schránce.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru