„Paní profesorko, já jsem tak ráda, že jste tady. Tentokrát zvítězíme!“ Drobná dívenka s bílo-červenou vlajkou přes ramena objala postarší ženu, políbila ji na tváře a jakoby se zalekla svých citů, utekla ke skupince svých vrstevníků. Několikrát jsem si na ni ten večer vzpomněl, když jsem utíkal před policejními těžkooděnci a viděl dívky, kterak je policisté za pomoci nohou a obušků dostávají do policejních autobusů.

Přitom to zpočátku vypadalo na totální debakl. Velká část opozičních kandidátů vyzvala své stoupence, aby po uzavření volebních místností v osm večer přišli na Říjnové náměstí, které bylo dějištěm protestů již po minulých prezidentských volbách.

Nyní ale na většině jeho plochy bylo veřejné kluziště, což některé opozičníky svádělo k černým vtipům s hokejovou tematikou. Několikatisícový dav v mrazu podupával a občas se zahříval skandováním Ať žije Bělorusko!

Nebudeš se nudit

„Slyšeli jste to? Někljajeva zbili policajti, je v nemocnici,“ sdělovali si demonstranti navzájem. Byla to pravda, prezidentský kandidát Uladzimir Někljajev se dostal do konfliktu s policií už deset metrů od svého štábu a s rozbitou hlavou skončil v nemocnici. Později tam byl v noci KGB zatčen.

Konečně se podařilo spustit ozvučení a řečníci hovořili o Lukašenkově nelegitimnosti, falšování voleb a potřebě boje s diktaturou. Jejich slova mohla slyšet ale sotva čtvrtina přítomných. Na náměstí totiž bruslařům z amplionů vyhrávala běloruská popová hudba. Občas to působilo tematicky, zejména píseň Do města přišla zima. Jak se později ukázalo, nejblíže k událostem večera byl kolovrátkový hit Nebudeš se nudit.

Zásah policistů proti Uladzimiru Někljajevovi:

Bývalý profesionální voják a jeden z největších radikálů z běloruské opozice Mykola Statkevič zavelel k pochodu na úřad vlády na největším minském náměstí Nezávislosti. Pochodu mnohatisícového davu na zhruba dva kilometry vzdálené náměstí se heroicky pokusilo postavit asi dvanáct dopravních policistů. Nebylo jich ani tolik, aby přehradili celou ulici. Lidé je proto prostě obešli.

"Lukašenko prchl z Minsku"

„Koukej co je tady lidí! To je neskutečný! Konec je ještě na náměstí!“, vyměňovali si lidé informace a v jejich slovech zaznívala tichá naděje. A hlavně, kde je policie? Ani na náměstí Nezávislosti, kde obvykle člověk nestačí ani vyndat fotoaparát z kapsy, aniž by u něj stál policista s tím, že se zde nesmí fotit, nebyl ani jeden strážce pořádku. Tedy při bližším pohledu se dali nalézt, byli za prosklenými dveřmi budovy úřadu vlády, i se štíty a obušky. Spočítat demonstranty bylo obtížné, ale bylo jich nejspíše okolo dvaceti tisíc.

Na soklu památníku Vladimíra Lenina (po něm se náměstí jmenovalo dříve) se organizátorům podařilo spustit zvukovou aparaturu. Těžko říct, nakolik sami řečníci věřili svým slovům. „Lukašenko uprchl z Minsku, protože se nás bojí,“ hřímal například moderátor. Delegace vůdců opozice se vydala do budovy vlády vyjednávat.

„Vláda národní spásy se brzy ujme svých pravomocí,“ jásal muž s mikrofonem. Nejvíce se ale spletl, když komentoval stáhnutí se skupiny policistů, kteří stáli na rohu náměstí. „Policisté odcházejí, aby se převlékli do civilu a připojili se k nám!,“ demonstroval řečník úsloví o přání otcem myšlenky.

Impozantní nástup

Tou dobou se ale ozval zvuk tříštěného skla. Skupina tak pěti lidí začala rozbíjet vstupní dveře, které byly zevnitř zataraseny nábytkem. Větší část davu na ně křičela, že jsou provokatéři a nakonec se jim podařilo skupinu maskovaných lidí vytlačit. Jiní zase pokus o proniknutí do budovy radostně podporovali. Když se ale objevila policie, maskovaní chlapíci záhadně zmizeli.

Obrazem: Proti znovuzvolení Lukašenka demonstrovaly tisíce lidí. Policie tvrdě zasáhla přejít do fotogalerie

Nástup zásahových jednotek byl impozantní. Zdánlivě nekonečný zástup těžkooděnců rozdělil dav na několik skupin a začal je vytlačovat z náměstí. Coby instrument psychologické války působil i hlas velitele z megafonu za postupujícími těžkooděnci: „Pracujeme tvrdě, nestydíme se.“

Bojovný řečník s mikrofonem ještě stačil vyzvat k tomu, aby lidé přišli druhý den v šest hodin a ohlásil kapitulaci. „Domluvili jsme se s policií, že když sbalíme aparaturu, tak nikoho zatýkat nebudou,“ oznámil davu, který se tou dobou hlavně snažil vyhnout policejním obuškům. Ani tato jeho informace nebyla správná.

Policie se totiž snažila současně vytlačit dav z náměstí, ale nenechat ho organizovaně odejít. Tudíž vytvářel jakési kapsy a ti, kteří nestihli před kordony utéct, zjistili, že je policisté táhnou do autobusů a to skutečně nijak šetrně. Bylo zatčeno asi tisíc lidí, dnes s nimi probíhají soudy. Další aktivisté byli zatčeni nad ránem v domovech.