Podplukovník Čeněk Kudláček si krátce po svém příchodu do Bolívie poznamenal: »Čekají se tady od nás zázraky.« Na mysli tím neměl nic menšího než dosažení vítězství v nejtvrdší válce, jaká ve 20. století zachvátila jihoamerický kontinent.

Kudláček byl jedním z pětice československých důstojníků, které si v polovině 30. let platila bolivijská vláda, aby jí pomohli porazit sousední Paraguay. Jejich příběh patří do dnes již zapomenutých misí tuzemské armády.

Týdeník Ekonom se je nyní rozhodl prozkoumat. Nedávno totiž uběhlo přesně 20 let, co se Čechoslováci vrátili z války v Perském zálivu, kterou například stránky ministerstva obrany označují za historicky první zahraniční misi. Jenže ačkoli o tom oficiální weby mlčí, čeští vojáci vyjížděli na mise i dříve. A zasahovali do válek, které probíhaly na tak vzdálených místech, jakými byla Angola, Korea nebo Latinská Amerika.

Benešův trik

Prvním konfliktem, do něhož Československo vyslalo své vojáky, byla řež mezi Bolívií a Paraguayí z let 1932 až 1935.

Oba státy se v ní přetahovaly o málo lidnatou část regionu Gran Chaco, kde se měla údajně nacházet značná ložiska ropy.

Ve válce, jež si vyžádala na sto tisíc obětí, hrály značnou roli československé zbraně. Bolívie totiž vyzbrojila svoji armádu více než 50 tisíci kusy pušek a stovkami kulometů ze Zbrojovky Brno.

Když však její armáda utrpěla v džunglích Gran Chaca několik významných porážek, obrátila se na Československo s dalším požadavkem - na vyslání zkušených vojenských poradců. Pražské ministerstvo národní obrany se moc nezdráhalo.

»Jde o příležitost, aby naše armáda prostřednictvím vlastních zástupců seznala, jak se osvědčuje náš zbrojní materiál ve skutečném boji, a jde také o záruku, že bude i nadále pokračováno v objednávkách u československého zbrojního průmyslu,« vysvětlovala interní zpráva ministerstva.

Jenomže vyslání poradců pro jednu ze znepřátelených stran mělo svá úskalí. Navenek totiž Československo zachovávalo neutralitu a ministr zahraničí Edvard Beneš dokonce jako funkcionář tehdejší Společnosti národů usiloval o hledání smíru.

»Beneš nakonec nalezl řešení. Vyslání mise podmínil tím, že její členové vystoupí z armády a do Bolívie odejdou oficiálně jako soukromé osoby,« píše ve studii o válce v Chacu historik Bohumil Baďura.

Výdělečný podnik

Do Jižní Ameriky pak v květnu 1934 vycestovalo celkem pět důstojníků.

»Byla to vcelku pestrá skupinka. Velitelem se stal generál Vilém Plaček, jenž dříve sloužil v rakousko-uherské armádě. Většinu z jeho podřízených však tvořili veteráni československých legií, kteří během první světové války bojovali fakticky na opačné straně,« přibližuje vojenský historik Jiří Fidler.

Za zmínku přitom stojí, že výjezd za oceán pro ně znamenal velice lukrativní záležitost - Bolívie jim vyplácela měsíční žold ve výši 150 britských liber, což představovalo osmnáct tisíc tehdejších korun. Velitel skupiny Plaček si dokonce přišel na dvojnásobek. Pro ilustraci: průměrný příjem za celý rok tehdy stěží přesahoval čtrnáct tisíc korun.

Čechoslováci za to Bolivijcům radili, jak stabilizovat obranné linie, jak dát do pořádku zásobování nebo jak řídit výcvik pěchoty. A i když pro to chybějí jednoznačné důkazy, podle historiků je pravděpodobné, že přímo zasahovali také do velení operací.

Jejich angažmá pochopitelně neuniklo pozornosti sousední Paraguaye, a zejména tamní komunitě československých vystěhovalců.

»Nás zaráží jedině božský klid, s jakým naše vláda propustila důstojníky čs. armády, porušivší tím neutralitu. Je čestné pro důstojníka země, která má heslo "Pravda vítězí", aby pomáhal lupičství?« brojil krajanský tisk s narážkou na rozpoutání války bolivijskou stranou.

Praha však podobné výtky odmítala s argumentem, že důstojníci vyjeli do zámoří jako soukromé osoby.

Pětice Čechoslováků pobyla v Bolívii více než rok až do podepsání příměří v červnu 1935. Válka nakonec jasného vítěze neměla, byť většina sporného území připadla Paraguayi. Konflikt totiž zdecimoval populaci obou zemí a vyčerpal jejich hospodářství.

Ani jedna z nich pak již na nějaké objednávky československých zbraní neměla pomyšlení, takže naděje domácích zbrojařů, že jim vojenská mise zajistí nové obchody, se rozplynuly.

Český M.A.S.H.

Nová kapitola zahraničních misí se začala psát po druhé světové válce. Začátkem 50. let se rozhořel konflikt mezi Severní a Jižní Koreou, do kterého se zapletly i oba tehdejší velmocenské bloky.

Československá vláda pochopitelně stranila severokorejským komunistům. Již od počátku války je zásobovala materiální pomocí a organizovala pro ně i finanční sbírky. Severokorejci však stáli především o kvalifikované lékaře.

V lednu 1952 tak vedení KSČ rozhodlo, že do země vyšle vlastní polní nemocnici i s 30člennou skupinou zdravotníků a technického personálu.

Působištěm Čechoslováků se stala vesnice u severokorejské metropole Pchjongjang. K »idylce« z amerického seriálu M.A.S.H. však měly tamní podmínky daleko.

Zdravotníci například nepracovali ve speciálních vojenských stanech, ale v primitivních a hygienicky zcela nevyhovujících rákosových domcích nebo narychlo zbudovaných zemljankách. Jejich výstavbu si navíc museli zajistit sami.

Další starosti přidělávaly Čechoslovákům neshody se samotnými Severokorejci, kteří vytvořili většinu pomocného personálu. Podávali totiž více než pochybné výkony, za což je také velitel skupiny, vojenský lékař Josef Barták, pravidelně kritizoval. Následně si vysloužil nařčení z »nesprávného vztahu ke korejským soudruhům«.

»Soudruh Barták si neujasnil plně svoje postavení a netaktickou kontrolou práce korejských lékařů, vytýkáním jejich nedostatků či neporozuměním pro jejich těžkosti vyvolal chlad Korejců k naší skupině,« hlásil do Prahy politruk jednotky Ladislav Franta.

S příchodem zimy navíc přibyly problémy s nedostatkem paliva. I to si zdravotníci podle historika Piláta museli zabezpečit sami pomocí »dřevorubeckých« brigád.

Přes všechny těžkosti dokázali českoslovenští lékaři nakonec provádět zhruba stovku operací měsíčně, přičemž k úmrtím raněných docházelo jen minimálně. V Koreji zůstali do října 1953, kdy již několik týdnů vládlo příměří. Jejich misi pak vystřídali civilní zdravotníci, kteří zde působili až do roku 1956.

Svědectví semínkového generála

Není bez zajímavosti, že po mnoha letech se o působení lékařů v Koreji začali zajímat američtí vyšetřovatelé.

Československý generál Jan Šejna, který v roce 1968 utekl na západ, totiž vypověděl, že v nemocnici docházelo k pokusům na zajatých amerických a jihokorejských vojácích. Věznitelé jím zde měli podávat drogy a zkoumat jejich reakce.

»Nemocnice sloužila jako zařízení, kde zajatci byli používáni jako pokusná morčata. Ostatky vojáků, kteří experimenty nepřežili, končily v krematoriu,« uvedl Šejna v roce 1996 při slyšení v americkém Kongresu.

Pro jeho tvrzení se však nenašly jednoznačné důkazy.

Navíc Šejna sám nepůsobil právě věrohodným dojmem - do USA totiž utekl nikoli z politických důvodů, ale proto, že mu doma hrozil soud za podvody s nedostatkovým jetelovým semenem. Díky tomu mu zůstala přezdívka »semínkový generál«.

Záklaďáci pod dozorem

Vojenští lékaři nicméně nebyli jedinými Čechoslováky v korejském konfliktu. Koncem července 1953 vycestovala z Prahy skupina vojáků, která měla spolu s příslušníky dalších »neutrálních« armád kontrolovat dodržování podmínek příměří.

Svým počtem zhruba 300 lidí to byla jedna z největších českých, respektive československých, zahraničních misí vůbec.

Tato skupina, která se stala součástí takzvané Dozorčí komise neutrálních států, byla zcela soběstačná. Vedle samotných pozorovatelů tak zahrnovala vlastní řidiče, kuchaře, tlumočníky a zdravotníky. V řadě případů šlo přitom o vojáky základní služby.

Jedním z nich byl třeba Štefan Šprocha, který narukoval jako řidič do posádky v Martině.

»Že jedeme do Koreje, jsme se dověděli teprve, když už jsme seděli ve vlaku,« vzpomínal později. Podle něj každý ze členů výpravy dostal na místě přiděleného korejského vojáka s puškou, takzvaného »ochrančika«, který ho nepřetržitě hlídal.

První várka pozorovatelů a jejich doprovodu zůstala v Koreji přibližně rok. Práce Dozorčí komise však pokračovala i nadále, jelikož k podepsání mírové smlouvy formálně nedošlo. Československá armáda pak do země vysílala své zástupce - později už jen jako jednotlivce z řad zasloužilých generálů - až do roku 1993.

Diety ve prospěch lidu

Na další zahraniční misi si Československo muselo počkat více než 30 let. Přesněji řečeno do ledna 1989, kdy na žádost OSN vyslalo vojenské pozorovatele do Angoly.

V zemi na jihozápadě Afriky probíhala od vyhlášení nezávislosti v polovině 70. let občanská válka. Na jedné straně stála oficiální levicová vláda, podporovaná státy východního bloku, zejména Kubou, která zde dokonce rozmístila padesát tisíc svých vojáků. Na straně druhé pak bojovali vzbouřenci z hnutí UNITA, které zaštiťovaly pro změnu USA a Jihoafrická republika.

Sedmičlenná skupinka Čechoslováků měla spolu s pozorovateli ze zemí jako Jugoslávie, Indie nebo Norsko dohlédnout na postupné stažení kubánského vojska.

»Zařazení ČSSR mezi státy, které vytvoří tuto misi, je oceněním československého úsilí při odstraňování kolonialismu v Africe,« hlásal v lednu 1989 armádní deník Obrana lidu.

Ve skutečnosti se však ukázalo, že OSN sáhla po Československu zejména proto, aby doplnila mozaiku států z různých kontinentů a vojenských paktů.

Na rozdíl od Koreje již nejvyšší místa vojákům netajila, kam pojedou. I tak ale přípravy na misi doprovázely značné zmatky.

»Šlo o první novodobou misi a náš generální štáb vůbec nevěděl, jak má postupovat například při výběru konkrétních účastníků,« vzpomíná jeden z veteránů mise Vladimír Krška. Hlavními předpoklady pro výjezd se tak nakonec stal dobrý zdravotní stav a tehdy ne příliš rozšířená znalost angličtiny.

»Další komplikací bylo, že pro tamní klimatické podmínky jsme neměli odpovídající výstroj. Tu nám naše armáda poslala až dodatečně, protože ji nejdříve musela objednat,« dodává Krška.

Samotný odsun Kubánců z Angoly probíhal hladce. Čechoslovákům spíše dělali starosti tamní živočichové.

»Stává se, že v místnosti třeba najdeme škorpiona nebo že se nám do tábora proplíží kobry,« říkal v dobovém tisku velitel skupiny Miroslav Tůma.

Paradoxně ale největší problémy měli českoslovenští pozorovatelé se svými nadřízenými v Praze. Těm se totiž nelíbily na domácí poměry velice štědré diety 130 dolarů, které pozorovatelům denně vyplácela OSN.

»Jelikož průměrný plat byl tehdy 2500 korun, lidem na ministerstvu obrany se zdálo, že bereme trochu moc. Proto nás tlačili, abychom většinu diet odevzdávali ve prospěch pracujícího lidu,« vypráví Krška.

Část vojáků se však vůči tomu vzbouřila a pod pohrůžkou, že »znárodňování diet« ohlásí zástupcům OSN, si vymohli, že ministerstvo nakonec peníze vrátilo.

Z totality do africké demokracie

Paralelně s působením pozorovatelů v Angole se další Čechoslováci objevili i v sousední Namibii. Zde během roku 1989 dohlíželi na odsun jihoafrických vojáků, kteří zemi okupovali, a také na přípravu voleb.

Vojáci ze socialistického Československa se tak dostali do paradoxní situace - zatímco lidem z Namibie pomáhali organizovat svobodné volby, z domova žádnou podobnou vymoženost neznali.

»Pro nás to byl veliký zážitek. Zejména jsme obdivovali zapálení místních pro možnost jít poprvé v životě k volbám. Někteří strávili před volebními místnostmi celou noc, aby měli jistotu, že stihnou odvolit,« vypráví jeden z účastníků mise Josef Šťastný.

Angola: Mission failed

OSN ukončila v Namibii činnost v březnu 1990, kdy země vyhlásila nezávislost. Tamní mise patřila k těm povedeným akcím organizace, na rozdíl od dalšího působení v Angole.

Stažení Kubánců totiž mír nezajistilo a v roce 1991 se Čechoslováci stali součástí nové mise, která měla monitorovat odzbrojování obou znepřátelených táborů.

»Tato druhá mise již čelila obrovským problémům. Znepřátelené strany se neochotně podřizovaly příměří a zejména vládní síly nám odevzdávaly jenom ty zbraně, které byly buď nefunkční, nebo je nepotřebovaly,« dodává Šťastný.

Na podzim roku 1992 sice v Angole proběhly svobodné volby, ty však pouze rozpoutaly novou a ještě brutálnější vlnu násilí, která trvala dalších 10 let.

Čechoslováci zakončili své působení v Angole ke konci roku 1992, kdy tamní misi přebrala samostatná slovenská armáda.

Češi se dále na africkém kontinentě angažovali třeba v Mozambiku, Sieře Leone či Libérii. Hlavní pozornost však už věnovali jiným regionům - bývalé Jugoslávii, Iráku a v posledních letech zejména Afghánistánu.

Vladimír Šnídl


Čechoslováci Bolivijcům radili, jak stabilizovat obranné linie nebo jak dát do pořádku zásobování.

Po mnoha letech se o působení československých lékařů v Koreji začali zajímat američtí vyšetřovatelé.

Paradoxně největší problémy měli Čechoslováci v Angole s nadřízenými doma.

Protějškem amerických lékařů v Korejské válce byla československá polní nemocnice. Idylku, o jaké vypráví proslulý seriál M.A.S.H., však její příslušníci nezažili, v komunistické Severní Koreji totiž měli daleko horší podmínky než Američané v Jižní. Foto: Profimedia.cz

Bolivijští vojáci se ve strastiplné válce o Gran Chaco spoléhali na instrukce pěti československých důstojníků. Foto: Profimedia.cz

Skupinka pozorovatelů, která v lednu 1989 vyjela do Angoly. Na snímku přebírají spolu s indickými kolegy vyznamenání OSN. Foto: Karol Šnídl

Vojáci ze socialistického Československa se podobně jako jejich »ideologičtí nepřátelé« v padesátých letech v Koreji spoléhali na americké džípy. Foto: Štefan Šprocha

Související