Země jako žádná jiná

V roce 1898 napsal Rudyard Kipling v Dopisech z Východu: „Toto je Barma, země zcela jiná než všechny, které znáte.“ Jeho známý výrok je pravdivý i dnes.

Před cestou do této pozoruhodné země jsem se snažila získat co nejvíce aktuálních informací. Co se tam smí a nesmí, co vzít s sebou a co nechat doma. Podařilo se mi nasbírat několik rad od lidí, kteří tam nedávno byli i od profesionálů, kteří Barmu studují.

O bezpečnostní situaci jsem se dočetla na stránkách ministerstva zahraničí. Doporučení českým turistům zní varovně: „Cizinci přijíždějící do země jsou prakticky na každém kroku pod dohledem policejních orgánů a možnosti jejich pohybu a cestování po zemi jsou z různých důvodů omezované.“

Po návratu mohu spokojeně zkonstatovat, že většina rad a varování má už po záruce.

V Barmě se vše mění takovou rychlostí, že to, co platilo včera, je dnes už historie. Jen jedna kuriózní rada, o které se dočtete na stránce Lonely Planet i britského ministerstva zahraničí, stále platí. Týká se špinavých peněz. Na cestu do Barmy si s sebou vezměte hotovost v amerických dolarech. Ale ne jen tak ledajakých. Musí to být bankovky úplně čerstvé, nepřeložené, neposkvrněné, nejlépe ještě vonící tiskařskou barvou. Ty špinavé raději nechte doma, protože za ně si nic nekoupíte. Barma stále vyžaduje pouze čisté peníze.

Barmské puzzle

Co se vlastně v Barmě stalo? Jsou změny, které tam probíhají skutečné a nevratné? Kam se schovaly ty policejní orgány, které nás měly monitorovat na každém kroku? Myslí generálové to postupné zavádění demokracie vážně? Jak a proč k tomu došlo a proč právě teď? To jsou otázky, které se mi honí hlavou, když přistáváme v bývalém hlavním městě Jangonu.

Policejní stanice v centru Jangonu působila opuštěně a ospale. 

Již na letišti cítím zvláštní radostnou atmosféru hraničící s lehkou euforií. Usměvaví imigrační úředníci nás vpouštějí do země. Celníci si sice prohlédnou vnitřky našich batožin, ale nijak pečlivě je nestudují.

Změny jsou cítít všude.

Geoffrey Goddard, editor z Myanmar Times, týdeníku, který je zčásti vlastněn Australany, říká, že postupné uvolňování cenzury pozoruje už od roku 2010. A situace se stále zlepšuje. Dříve mu cenzoři dělali „úpravy“ na minimálně 12 stranách, dnes mu vrátili jen strany tři. To je velký pokrok v zemi, kterou v roce 2004 zařadil Výbor na ochranu novinářů na druhé místo za Severní Koreu, zemi s nejhorší cenzurou. Goddard mi ukazuje vzorek novin proškrtaný červeným perem cenzora. Před odesláním do tisku musí vše upravit přesně dle instrukcí z vyšších míst.

Očekává se, že koncem června cenzura skončí úplně a že některé publikace dostanou licenci na vydávávaní deníků. Všechny deníky jsou zatím stále v rukou armády. Pro mnoho místních novinářů je těžké si konec cenzury vůbec jen představit. A mají také obavy z chystaného nového zákona o médiích. Nebude to jen rafinovanější cenzura přestrojená do nových šatů západního střihu?

Myanmar Times se snaží profilovat jako kvalitní alternativa k vládou vydávanému deníku Nové světlo Myanmaru. Asi něco dělají dobře, když si začátkem června 2012 vyzvedli v Hongkongu ocenění od Společností vydavatelů v Asii (SOPA) v kategorii Vynikající komentář za „statečný“ redakční úvodník o zabírání zemědělské půdy.

Cenzoři používají červenou fixu. 

Za 10 let působení v Myanmar Times toho Goddard zažil v Barmě hodně.

Dříve bylo nemyslitelné publikovat jakoukoliv zmínku o Aung San Suu Kyi a dnes je úplně běžné otisknout i její fotografii. Mezi zakázaná témata patřila i smrt bývalého prezidenta Ne Wina, který byl v čele vlády mezi lety 1962 a 1988 a zemřel v domácím vězení. Zavedení moderního městského vlaku Skytrain v Bangkoku bylo také tabu, protože úspěchy u sousedů se přísně tajily.

Dnes se v Barmě Aung San Suu Kyi usmívá z titulních stránek. 

Uvolnění se týká také Internetu. Zatímco dříve byl blokován i thajský deník Bangkok Post, Yahoo a Hotmail, dnes se Barmánci těší přístupu na Facebook, YouTube a Twitter. Po této stránce jsou na tom dnes lépe než lidé v Číně.

Trápí je ale jiné problémy. Například pomalé připojení, a to jen ve velkých městech, a časté výpadky elektrického proudu. Nespokojenost s výpadky elektřiny vyústila koncem května v největšími protesty v ulicích Jangonu od roku 2007.

Na rozdíl od vojenského režimu, který byl k přáním lidí hluchý po 50 let, současná vláda projevila pochopení a oznámila, že urychleně nákoupí šest generátorů z USA, aby zažehnala hrozící krizi. Toto řešení umožnilo nedávné pozastavení ekonomických sankcí vůči Barmě, které má požehnání Aung San Suu Kyi.

Přes pozastavení sankcí se zatím ale mnoho firem, až na pár velkých hráčů jako General Electric, Caterpillar a Coca Cola, do země o přibližné rozloze Velké Británie a Francie, s nerostným bohatstvím a nevyvinutou infrastrukturou, ležící strategicky vklíněné mezi Indií a Čínou, nehrne. Změny jsou příliš rychlé a investoři opatrně vyčkávají, co bude dál.

Stejně jako já si nejsou jisti, co se skrývá za chybějícími dílky barmského puzzle. Jak je možné, že tak najednou došlo v Barmě k tak zásadním změnám? A jsou skutečně tak zásadní, jak se na první pohled zdá, či pouze kosmetické? Jak je možné, že Aung San Suu Kyi vyměnila domácí vězení za židli v parlamentu ovládaném vojenskou juntou a že se na nás směje ne zpoza ostnatého drátu, ale z titulních stránek mezinárodních tiskovin, které referují o její evropské cestě?

Tyto otázky předkládám všem, které v Barmě potkávám.

Thura K. Ko, bývalý bankéř, se v Barmě narodil, ale většinu svého života prožil v Británii a v Hongkongu, kde pracoval pro Goldman Sachs. Signálem k návratu do rodné vlasti bylo pro něho vydání pěti bankovních licencí, které generálové nadělili svým přátelům. Thura zavětřil velké změny, zabouchl dveře u Goldmanů a vydal se zpět ke svým kořenům. Chtěl být u toho, až generálové povolí Barmě opratě.  

Na naši schůzku dorazil Thura v tradičním barmském longyi (pánská zavinovací sukně). S oxfordským přízvukem se nadšeně rozpovídal o Barmě jako o své zemi, zemi vzrušující a současně i děsivé. Jedním dechem ale dodal, že schválení nového zákona o zahraničních investicích znamená, že rizika investic v Barmě se mění z nepředvídatelných na standardní, podobných jako v jiných rozvíjejících se zemích. Prostě jen běžná korupce, byrokracie, rizika spojená s pohybem měnového kurzu a podobně.

Když přijde řeč na barmské puzzle tak i Thura, který má odpověď téměř na všechno, přiznává, že i on si nad tím láme hlavu. Několik teorií ale po ruce má a rád se o ně se mnou podělí.

Je možné, že ke změnám nepřímo napomohla Čína, říká. Na rozdíl od Západu s jeho ekonomickými sankcemi Čína v Barmě pilně stavěla vodní elektrárny a investovala do těžebního průmyslu a stavby plynovodu. S projekty ve výši 14 miliard USD se stala největším zahraničním investorem a generálové pocítili potřebu diverzifikovat. Nechtěli se stát ekonomickou kolonií Číny.

Mapa plynovodu a ropovodu budovaných Číňany. 

Thura má osobitý názor i na generála Than Shwe, který se ještě nedávno umísťoval na horních příčkách v seznamech nejhorších žijících diktátorů a který se loni vzdal funkce hlavy státu.

„Than Shwe je nesmírně inteligentní člověk,“ říká Thura.

Shwe měl prý na výběr několik možností: buď mohl pokračovat jako nenáviděný diktátor až do své smrti (otázkou je, jak by pak lid zúčtoval s jeho rodinou), nebo mohl určit svého nástupce (ten by se ho ale mohl chtít zbavit a chopit se moci ještě za jeho života, jak se často stávalo v dějinách Barmy) a nebo se mohl pokusit zavést postupné změny. „Ví se o něm, že studoval různé modely společenských transformací,“ dodává Thura. 

Další teorie praví, že generálové jezdili pravidelně na sumity regionálního uskupení ASEAN, viděli, jak moc ekonomicky zaostávají za svými sousedy a rozhodli se to změnit.

A je taky docela dobře možné, že prostě nějaký prostředník kontaktoval Aung San Suu Kyi, sdělil jí, že generálové jsou připraveni jednat a ona na jednání přistoupila.

Na vyřešení barmského puzzle si zřejmě ještě budeme muset počkat.

Barma na rozcestí

Jedním z ukazatelů, jakou váhu připisují současným politickým změnám lidé znalí poměrů, může být i návrat aktivistů a odpůrců režimu, žijících v exilu.

Jako například Aung Zaw, který po studentském povstání v roce 1988 odešel do sousedního Thajska a tam v roce 1993 založil časopis Irrawaddy informující o Barmě a jihovýchodní Asii.

Letos se vrátil poprvé po 20 letech a nestačil se všem těm změnám divit. Zjistil, že jeho pilnými čtenáři jsou nejen demokraté a disidenti, ale i vládní úředníci. Během své krátké cesty se setkal s kolegy novináři, s náměstkem ministra informací a v novém hlavním městě Naypyidaw i s ředitelem prezidentské kanceláře prezidenta Thein Seina.

Jsou všechny ty změny tak zásadní, že bych se mohl vrátit a vydávat nezávislý týdeník Irrawaddy přímo v Barmě?, ptá se sám sebe.

A po pěti dnech pobytu si odpovídá: Ne, ještě nenastala ta správná doba pro svobodné šíření informací. 

I přes zjevné uvolnění řetězů zůstávají média pod přísnou kontrolou. Jsou stále ovládána vlivnými příbuznými a kamarády vojenské elity, jejichž kapsy jsou bezedné.

A fotky Aung San Suu Kyi na titulních stranách barmských tiskovin? Vydavatelé jsou zdatní obchodníci, tvrdí Aung Zaw. Rychle se přizpůsobili poptávce trhu a přiživují se na popularitě Suu Kyi.

Stále je tu spousta otázek, na které zatím neznáme odpověď. Pamětníci jsou opatrní. Podobné situace, kdy naděje a sny lidí byly rozstříleny na kusy, už tu byly.

Všichni se ale shodneme, že se dnes v Barmě děje něco zvláštního. Jakoby celá země stála na historickém rozcestí a ještě nebylo zcela jasné, kudy se vydá. Nezbývá než doufat, že tentokrát to bude příběh s dobrým koncem.

Barma nežije jen politikou, ale také fotbalem.

Související