Jen málo lidí dnes ví o původu slova 'meritokracie', která užívá téměř neposkvrněnou konotaci společenského ideálu, skoro na stejné úrovni jako 'demokracie' a 'svoboda.' A tak nás překvapí, že kniha, která nám poprvé toto slovo předložila, Vzestup meritokracie napsaná Michaelem Youngem v roce 1954, byla sociologická satira a vůbec ne politický manifest. Naopak, Young črtal dystopii, vizi společnosti, v níž ty nejchytřejší a nejtalentovanější jsou vybíráni do veřejného vedení a nakonec tvrdnou do perverzní oligarchické kasty stojící nad a vedle zbytku společnosti. Jeho kniha byla varováním, nikoliv oslavou meritokratického výběru.
 
Rozhlédneme-li se dnes kolem nás a vidíme, jak se meritokracie stala nezpochybnitelným základním kamenem našeho globálního života, mělo by nás to zarazit. Je to jako kdybychom se, poté co Aldous Huxley publikoval svou definitivní kritiku moderní vědecké společnosti, všichni dychtivě objevili s prapory předzvěstujícími zrod 'Odvážného nového světa'!  Přečetli jsme knihu, ale jasně ji nepochopili. Krátce před svou smrtí v roce 2001, Young sám napsal komentář do deníku Guardian, kde vyjádřil své zděšení nad tím, jak nadšeně současná britská společnost přijala meritokratický standard.  Někde se stala strašlivá, podivná chyba.
 
Pocit, že s americkou meritokracií šly věci nějakým opravdu špatným směrem, je výchozím bodem nové knihy Chrise Hayese, Soumrak elit: Amerika po meritokracii.  Hayes, redaktor časopisu The Nation a politický komentátor MSNBC, začíná s dokumentací toho, co nazývá "dekádou selhání," období od 2001-2010, v níž všechny hlavní elitní meritokratické instituce Spojených států selhaly a selhaly okázale. Zhroutil se velký obchod s Enronem a WorldComem; auditoři ho nedokázali zachytit; Nejvyšší soud se stal svým rozhodnutím v kauze Bush v Gore bezostyšně stranickým; americkým zpravodajským službám se nepodařilo zastavit útoky 11. září; média velhala zemi do války, kterou americká mocenská vojska nestačila vyhrát; profesionální sporty byly prošpikované užíváním steroidů; církev spáchala a tajila sexuální zneužívání dětí; vládní neschopnost prohloubila katastrofu hurikánu Katriny; banky roztříštily světovou ekonomiku a technologie nám dala pekelnou plošinu pro těžbu ropy BP Deepwater Horizon. Hayes chvályhodně spojuje tyto příběhy se silným empatickým zpravodajstvím o těch nejvíce postižených elitním selháním, ať už přeživší hrůzy Katriny nebo whistle-blowery v Enronu.

 
Soumrak elit je krásně napsaná, dobře prozkoumaná a (přes svůj populární žánr) překvapivě sofistikovaná kritika současné americké—a rozšířeně, globální—meritokracie. V době, kdy se mnozí ze současné levice snaží obnovit a znovu nastartovat staré argumenty proti ekonomické nerovnosti, Hayesova práce je vítaným doplňkem: pochopení institucí a norem, které strukturují naše elity a jejich společenské funkce, je tak podstatné jako pochopení toho, kolik z přerozděleného ekonomického koláče by si měly vzít domů.
 
Hayes sleduje tato elitní meritokratická selhání skrze dvě hlavní strukturální čočky: (1) horizontální vztahy, které tvoří meritokracie mezi elitami a (2) vertikální vzdálenost mezi meritokratickými elitami a zbytkem populace.

Horizontálně, meritokratické elity samozřejmě berou své zásluhy velmi vážně, ale také se stávají hluboce pohrdlivými.  Vzhledem k tomu, že meritokracie snižuje definici hodnot na úzkou míru inteligence nebo peněz (způsob, jak svobodný trh odměňuje inteligenci), i okrajové rozdíly přinášejí elitám nesnesitelné úzkosti.  Hayes tvrdí, že tyto hyperaktivní a hyper-porovnávající obavy vysvětlují to, co nazývá „fraktální nerovnost“: absurdní způsob, jak nerovnost má tendenci prudce vyletět v každém vyšším rejstříku v horním 1%. Elity nakonec mají pocit, že jsou neustále v nebezpečí, že pořád zaostávají. Tato téměř perverzita—něco jako podceněné pojetí amour-propre J.J. Rousseaua—je zvýšená posedlost, že něčí sebehodnocení je založeno jen na krutém srovnání s hodnocením těch ostatních.  Pro elity to vede k manickým pokusům manipulovat systémem tak, aby jakkoliv zvýšily svůj výkon, např. používání přípravek doučovaní bohatých studentů na přijímací vysokoškolské zkoušky či státní maturity, používání výkon-zvyšujících drog, manipulace tržních cen energetiky nebo otevřeně přiznané obchodování s bezcennými deriváty. I když ne všechny elity podvádí, jakmile podvádění začne, tak se to velice rychle zhroutí do univerzálního „vězeňského dilematu,“ kde každý musí odhodit určitou část své mravnosti stranou, aby zůstal konkurenceschopný. Výsledkem je stálý a systémový kolaps etické úvahy.
 
Vertikálně, Hayes popisuje vztah mezi elitami a těmi, nad nimiž vykonávají moc.  Zde argumentuje takto: vychována v oplocených sousedstvích a bohatých městských čtvrtích, vyučena v elitních školách a pracující v přepychových kancelářích, meritokratická elita jen zřídka zaujímá stejný společenský prostor jako ostatní občané. Ve skutečnosti žije v jiném světě bez sdílených kulturních a společenských norem nezbytných pro hluboce zakořeněné pocity solidarity a vzájemné povinnosti. Tato sociální vzdálenost neustále otupuje demokratickou odpovědnost. Čím víc je elita izolována, tím vetší katastrofální důsledky přináší její selhání těm pod ní.  Jakmile se horizontální hyper-soutěže potká s vertikální vzdálenosti, pak non-elity jsou ti, kteří budou trpět nejvíc.
 
Hayesova práce je v jistém smyslu aktualizací klasické sociologické knihy C. Wrighta Millse Mocenská elita z roku 1956; knihy, která povzbudila celou generaci amerických levičáků bojujících proti nadvládě vojensko-technicko-obchodních elitních struktur. Ve zkušených rukou Hayese se Millsova analýza moci, výhod a společenského věhlasu přesouvá na obvinění postavení zásluhy samotné jako jedinou míru hodnoty a hlavního mechanismu pro sociální prosazování. Zásluha, někdy chápana Millsem jako řešení pro masové společnosti 20. století, se nyní stává součástí problému.
 
Pokud nás ještě trápí všudypřítomné znaky narůstající sociální a ekonomické nerovnosti, po přečtení Hayesovy knihy jsme víc a víc přesvědčeni, že demokratická rovnost se prostě nemůže dařit v rámci stávajícího režimu zásluhy. Je zřejmé, že cílem zde není zrušit veškeré rozdíly nebo zničit všechny meritokratické struktury. Musíme se naučit chodit po tenkém ledě. Elitní struktury a elitní znalosti jsou důležité; naše komplexní vědecko-technická civilizace by bez nich naprosto přestala fungovat. Ale zároveň musíme být opatrní na to, jak některé pojmy zásluhy—hierarchie talentů—vedou k nadvládě vyvolené menšiny nad většinou.  Koneckonců, naše egalitářské demokratické hodnoty stojí zato bránit. A tak je kritika především zaměřena na způsoby, jakými meritokratický postup zatemňuje a podkopává politické alternativy nutné pro ochranu ostatních hluboce zakořeněných demokratických hodnot.
 
Je například smutné, jak často vidíme, že studenti na elitních univerzitách—kteří se na ně dostali na základě duševního talentu a tvrdé práce—si těžko umí vůbec představit, že jejich společnost by mohla být organizována jinak než jako hierarchie talentů a na rychlé sociální mobilitě. Když studenti čtou například liberálního lva Johna Rawlsa, kývají souhlasně na jeho chválení rovnosti příležitostí i dokonce na jeho uznání, že to, co trh nabízí, není vždy to, co je právem zaslouženo. Ale když Rawls začíná pochybovat, zda si lidé skutečně zaslouží své přirozené nadání a navrhuje, aby si společnost ponechala právo veta na jednotlivé nároky na inteligenci, věci se rychle rozpadají.  

Byli jsme vychováváni k přesvědčení, že sociální politika by oprávněně měla mít za cíl umístit ty nejlepší a nejbystřejší na nejdůležitější pozice veřejné moci.  Nicméně, pokud je tomu tak, pak stejná politika může jen těžko vyhovět vážným pokusům pomoci lidem v nižších sociálních vrstvách, natož je posílit.  Zbytky tohoto politického myšlení jsou často jen pouze sporné hodnoty povýšené lítosti či welfarismu a slabá naděje, že aspoň děti dnešních poražených by mohly mít lepší šanci na úspěch zítra.

Ale jak bylo objasněno (např. politickým filozofem Alexem Gourevitchem a profesorem práva Azizem Ranou), politika rovnosti příležitostí a sociální mobility se nakonec nezdaří, protože prostor k útěku ze závislosti a kontroly trhu existuje pouze pro určitý počet lidí.  Pro většinu ostatních, sociální mobilita zůstane jako odložený sen.  A rovnostářské naděje, které většina z nás stále podporuje, požadují, abychom usilovali převést všechny lidi od závislosti k nezávislosti, od nadvlády ke skutečné svobodě. Ať bude konečné řešení jakékoliv, málokdy je najdeme v exkluzivitě a hierarchii zakotvené v meritokratickém systému samotném.
 
Co mne na práci Hayese nejvíce zajímá, je jeho implicitní, ale zásadní kritika zásluhy a její nenapadnutelné místo v centru dnešního hodnotového systému.  Je zde ovšem téměř ohromující nesoulad: Hayes sám je samozřejmě členem elity, příjemcem meritokratického systému, kritickým, avšak horlivým zastáncem Baracka Obamy, jehož vlastní raketový úspěch by byl nepředstavitelný bez té elitní meritokracie, jež je předmětem výtky Hayese. A přesto je něco nesmírně odvážného v jeho rozvoji této linie kritiky. Námitka proti meritokracii je založena na složité argumentaci právě proto, že pojem meritokracie nebyl dlouho rozeznáván od spravedlnosti, snad ani od svobody samotné. A vyjádřit to jinak vyžaduje překonat mnoho vrstev předsudků. Prostě to je nešťastná situace, kdy nás meritokracie oslepila natolik, ze nevidíme existenci reálných alternativ a to, že meritokracie—stane-li se zásluha jediným měřítkem úspěchu a hodnoty—může vést k výsledkům nehodným její ušlechtilých záměrů.
 
Ale Hayes nakonec nikdy v jasně definovaných podmínkách nerozvíjí, jaké by mohly být tyto alternativy, stejně jako to nikdy neudělal před ním Mills. Pokud je cílem snížit ekonomickou nerovnost, co by to konkrétně znamenalo? Jednoduché zvyšování daňových sazeb pro nejvyšší příjmy? Možná, ale je třeba zdůraznit, že v desetiletí, kdy Mills napsal Mocenskou elitu, nejvyšší marginální daňová sazba ve Spojených státech byla kolem 90%, takže zvýšení daní bohatým těžko nabízí slibnou cestu ven. Bohužel se zdá, že moc je dokonale schopná přežít výkyvy v daňové politice.
 
Ale alternativy elitní meritokracie existují. Naše rovnostářské naděje (ať už oproti meritokratickým, byrokratickým nebo stranickým elitám) mohou za určitých okolností skutečně vzkvétat. Ale za jakých?
 
Nerovnost je nejvíce destruktivní, pokud zúží všechny ostatní formy ocenění do jednoho měřítka: ať už je to bohatství, inteligence, nebo „zásluha“. Jedna strategie proti této hegemonii je transformovat jedinečnou nerovnost do mnohonásobných konkurenčních forem nerovnosti, a tím vytvářet co Michael Walzer nazývá „komplexní rovnost“, kde žádné měřítko spravedlnosti neovládá všechny ostatní. Rovnostářský impuls je zde jasný: neměli bychom v žádném kontextu dát přednost elitním znalostem na úkor všech jiných forem znalostí. Taková epistemologická demokracie vyžaduje, aby orgány veřejné správy—spíše než plnily své řady pouze elitními odborníky—vědomě žádaly o participaci různorodých společenských a ekonomických sektorů. Aby poslouchaly nejen finanční analytiky, ale také komunitní vůdce a místní aktivisty. Aby naslouchaly nejen faktům, ale také poznatkům empatie. Zamysleme se, například, nad bolestí, které by bylo možné se vyhnout, kdyby bankovní regulátoři naslouchaly během selhání amerického regulačního aparátu jak reagovat na nemovitostní bublinu nejen analytikům hedge fondů, ale i komunitním bankám a lokálním nevládním organizacím.
 
Michael Young sám si toto uvědomil už dávno, když apeloval na Velkou Británii, aby oživila silnější komunální vládu, aby si občané mohli prostřednictvím účasti v místních vládách cvičit, jak se aktivněji zapojit do politiky na národní úrovni. Participativní demokratická dimenze (a její zásadní význam pro zastupitelskou demokracii) se příliš dlouho ignorovala.
 
Toto porozumění má vliv na všechny druhy potřebných reforem v současné Evropě a České republice (problém není omezen jen na Spojené státy či Velkou Británii), v neposlední řadě na reformu vzdělávacího systému: které akademické disciplíny se rozhodneme financovat a které studenty se rozhodneme podporovat ve vysokoškolském studiu. Ty s nejzjevnější inteligencí, s největší kapacitou přispět společnosti jako celku? Jak se rozhodneme takové věci a takové hodnoty měřit? A snad ze všeho nejvíc je to důležité pro evropskou demokracii; stále více klíčových rozhodnutí je učiněno v Berlíně, Paříži a Bruselu, domovu nové evropské meritokratické elity právníků a veřejné správy, která se tak více a více izoluje od záležitostí jednotlivých občanů. Jestli Evropa skutečně vytvoří bližší fiskální unii s nutnými bankovními, měnovými a rozpočtovými dohledy federalizované byrokracie, doufejme, že participativní demokratický rozměr (s místní a empatickou znalostí) nebude opuštěn.
 
---

Aktivní protikorupční vyšetřování, vedené Lenkou Bradáčovou, oprávněně inspirovalo občany, aby znovu začali věřit, že spravedlnost může existovat i pro ty bez politické moci.  Dnes, po odvolaní Jiřího Pospíšila z postu ministra spravedlnosti—očividně cynický tah vedení ODS k ochraně své vlastní strany před protikorupčním vyšetřováním—je touha prosadit elitní meritokracii pochopitelná. V této souvislosti podpora na základě zásluhy (ať už to je zřejmá odbornost nebo vytrvalost Pavla Zemana) se zdá být jasnou odpovědí na dvě desetiletí postkomunistického bratříčkování a krádeže, které zničily naše obecné bohatství a důvěru veřejnosti.

A tak opakované požadavky představit veřejnou politiku založenou na faktech, zakotvit odborné znalosti v halách ministerstev a založit think-tanky k produkci neideologických studií o tom, jak vyřešit společenské problémy, jsou nezbytné. Jsou srozumitelné a promyšlené a mají mojí srdečnou podporu.  Nikdo nemůže nesouhlasit, že dokonalost a schopnost by měly nahradit tajné dohody a úplatkářství jako důvody pro kariérního postup nebo rozhodnutí státní politiky.  Elitní meritokracie nám připadá, stejně jako C. Wrightu Millsovi v roce 1956, jako rozumné a správné řešení.
 
A přesto bych zde použil předcházející kritiku politiky Spojených států jako odstrašující příklad potíží, které nakonec elitní meritokracii nevyhnutelně doprovází. Co Hayes nazývá „železný zákon meritokracie“ —v němž elity jsou stále více a více oddělené od společnosti a zakořeněné v pozicích moci—je skutečnou hrozbou pro demokratický systém v dlouhodobém horizontu. A čas plánovat, jak zabránit takovéto hrozbě, je právě teď.
 
Problémem je, že zatímco my setřeme skvrny korupce a politiky zajeté finančními zájmy z našeho veřejného života, nahradíme je režimem zásluhy, který nařídí nové formy závislosti a vyloučení. Vzpomeňme si, jak psychoanalytik Jacques Lacan známě varoval studenty-revolucionáře v Paříži v roce 1968: „To, po čem toužíte, je nový pán.  Dostanete ho!“ Co uděláme dnes, abychom se připravili na nové nadcházející hierarchie, abychom je strukturovali tak, aby posílily všechny a ne jen některé, bude určující pro budoucí zdraví naší stále mladé demokracie.

Související