Když jsem byl ještě žákem gymnázia, do tajů německého jazyka nás zasvěcoval jeden starý, přesluhující učitel. Své hodiny si očividně užíval a byl velice zvědavý, co si my studenti o tom či onom myslíme. Na němčinu samotnou tak přirozeně nezbývalo příliš času, čemuž odpovídaly i naše konverzační schopnosti. Tento učitel si mě z nějakého záhadného důvodu oblíbil a chtěl-li od nás, studentů, slyšet nějaký ten názor, zvykl si obracet se právě na mě.

Nabyl jsem tak neoprávněného pocitu výjiměčnosti, neboť i když jsem nebyl prakticky nikdy nucen odpovídat na jakékoliv s němčinou spojené dotazy, měl jsem z tohoto jazyka vždy výbornou. Mít za všech okolností nějaký ten názor, mít ke všemu co říct, ať už o tom vím jakkoliv málo, zkrátka být schopný si na povel myslet cokoliv o čemkoliv, se vůčihledně vyplácelo.

Chválabohu jsem z této touhy vyjadřovat se ke všemu možnému později vyrostl a začal se raději věnovat (aspoň příležitostně) poctivé práci. Kromě nezaslouženě příznivé klasifikace jsem si z této epizodky odnesl i jakési poučení. Vzhledem k tomu, že jsem většině témat, k nimž jsem se vyjadřoval, rozuměl asi jako křeček židovským anekdotám, nestály mé tehdejší názory ani za řecký státní dluhopis. Přesto mi přinášely viditelný prospěch, a tak jsem je na požádání sebevědomě chrlil. Byl jsem tedy de facto v analogické situaci, v jaké je dnes kdejaký komentátor veřejného dění, jenž svými četnými sloupky a postřehy na témata od politického uspořádání Pobřeží slonoviny až po šlechtění poštovních holubů zaplavuje současná média.

Nevím, co si dotyčný učitel o mých názorech myslel, ale předpokládám, že byl dost chytrý na to, aby veděl, že se jedná jen o bezcenné výkřiky do prázdna, a nemá smysl přikládat jim žádnou váhu. Někdy si však kladu otázku, zda je tomu stejně i v případě placených komentátorů veřejného dění (a nezáleží na tom, zda jsou placeni v penězích, nebo je jejich měnou možnost prezentovat svou vlastní osobu).

Snad si je lidé jen přečtou, aby zabili čas a snad se dokoce zabavili, ale v konečném důsledku jim nepřikládají příliš velkou váhu. To by byl ideální případ. Proč také věřit někomu, kdo je placen za to, aby si v každé situaci něco myslel? Někomu, kdo si nemůže dovolit čestně prohlásit: „Nemám na věc žádný názor, nevidím do toho, potřeboval by si to pořádně nastudovat.“ Kdyby si to nastudoval, možná by zjistil, že utvořit si názor není až tak snadné. Aby tedy mohl mít na věc nějaký názor, nesmí o ni příliš vědět a nesmí o ni ani příliš přemýšlet, jinak bude značně neproduktivní a stěží vytvoří těch několik komentářů týdně, jak jsme zvyklí vídat u některých hyperaktivních jedinců.

Takže co z toho všeho můžeme vyvodit? Vyjadřuje-li se někdo k širokému spektru témat, s frekvencí tříčarkovaného cé, nabízejí se nám dvě možnosti. Buď je tento člověk nad lidské pomyšlení inteligentní a jasnozřivý, nebo neví, o čem mluví, aniž by si to však uvědomoval, a k věci tedy ve skutečnosti nemá co smysluplného říct. Co je pravděpodobnější, ponechávám na čtenářích. Sám takřka žádné komentáře již léta nečtu, neboť je z hlediska intelektuálního obohacení čtenáře považuju za bezcenné (a s hledáním řídkých výjimek nemá smysl ztrácet čas). Což mi ovšem nebrání, abych sem tam nějaký komentář nenapsal, zejména dostanu-li zaplaceno.

 

Autor je překladatel a učitel angličtiny

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru