Proč ještě mluvit s pochodněmi

Dvě postavy. Dva obličeje. Dva lidské kříže, které vystupují z davu dalších všelijak pokroucených a rozpadajících se, trpících postav jako varování i výzva k dialogu. Prakticky všechny sochy Olbrama Zoubka, které stále ještě zaplňují Jízdárnu Pražského hradu, se hroutí a drolí. Symbolizujíce tím téměř nesnesitelnou tíhu existence, kterou je nám souzeno nést. Dva kříže s roztaženýma rukama a výraznými hlavami ale stojí pevně. Nenaklání se, nepadají, neletí nikam jako všichni ostatní vzešlí z rukou a mysli sochaře Zoubka.

Tvar kříže, který spojuje profánní horizontálu a posvátnou vertikálu, je drží hrdě a vzpřímeně. Nedají se přehlédnout. Jejich pohledu nelze uniknout. Člověk se musí postavit a mluvit s tvářemi, které byly už skoro zapomenuty. Umění překonává odpor, v němž se skrývají vážné pochybnosti: tohle přece už není život, ale dávná, neživá minulost.

Oběť se nechce vyplatit

Dva Janové - Palach a Zajíc. Dvě pochodně, které zasvítily na začátku roku 1969, aby zvedly národ z letargie, a pokusily se tak zastavit pád do lhostejnosti a bezčasí normalizace. Dnes pro mnohé zjevně zbytečně excitovaní mladíci, kteří si neuvědomili, že velké dějiny se nedají lidským tělem a životem zastavit a že smysl oběti se neurčuje tím, co chce sama oběť, nýbrž tím, zda ji jako mluvící a varující - oběť jakožto oběť - teprve ustaví a přijmou ostatní. Po čtyřiceti pěti letech se objevují debaty právě na toto téma, těžko se však zakrývá, že vznikají spíše umělé, vynucené relativně kulatým číslem výročí, které vždy ponouká k hlubší a odpovědnější, státotvornější reflexi.