Rekordní zisk medailí ze Soči může svádět k domněnce, že s podporou českého sporu je všechno v pořádku. Není. Zásluha patří nadšeným jednotlivcům (Sáblíková, Samková) a skupinkám (Moravec, Soukalová, Vítková, Soukup), nikoli systému. Příště stačí, aby biatlonisté špatně načasovali formu, a můžeme v počtu medailí skončit mezi Lotyšskem a Austrálií.

Český sport především nemá vyřešené financování. Letos dostane 2,9 miliardy ze státního rozpočtu plus může počítat s dary od hazardních společností. V součtu je to stále méně než před pádem Sazky. Nedostatek peněz by ještě nemusel být fatální problém, kdyby existovala promyšlená koncepce. Jenže neexistuje. O omezený balík se handrkují školní tělocvičny, jednotlivé sportovní asociace, olympijský výbor. Tu se klade důraz na třetí hodinu tělocviku, "aby děti netloustly", tu na vrcholový sport. Poradci z KPMG před rokem napsali: "Podpora sportovních akcí je realizována systémem ad hoc bez vazby na dlouhodobou celostátní koncepci sportovních akcí v ČR." V překladu to znamená, že české sportovní prostředí ze všeho nejvíc připomíná džungli, ve které si každý urve, co dokáže.

Zbývá vám ještě 50 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se