Recenze: Bob Dylan byl jako svatý, v Praze se obklopil bustami a zrcadly

Bylo jen otázkou času, než americký zpěvák Bob Dylan začne coby pravý svatý všech písničkářů mít i své atributy.

Muž, jehož mnohoznačné skladby si od šedesátých let vykládá již několikátá generace posluchačů, ovládá písňovou formu s přehledem letopisce, pročež je už řadu let kandidátem na hudební svatořečení.

K němu došlo ve středu, kdy v "chrámu" pražské O₂ Areny třiasedmdesátiletý Dylan stanul jako ikona – obklopený čtyřmi mikrofony, dvěma bustami a dvěma zrcadly.

Nahrnutost těch symbolů vylučovala náhodu. Dylan se po většinu dvouhodinového koncertu nehnul z pomyslného piedestalu, vyměřeného přesnými siločarami: zrcadlo za nohama, mikrofony před tváří, alabastrová busta ženy řečené Poezie na levoboku, busta Beethovena za zády.

Jako by říkal: A ty si to, posluchači, nějak vylož.