Pokud jsme se mohli domnívat, že integrační proces v posledních letech zpomalil a krize opět přenesla moc do rukou národních států, poslední rok lze hodnotit přesně opačně.  Evropské instituce po dlouhé době opět ukázaly, že i ony jsou schopny opanovat evropské politické kolbiště a reagovat na výtky na ně snášené.

První podstatným bodem letošního roku, ač jen málo vyzdvihovaným jako úspěch evropské integrace, je desetileté výročí vstupu zemí střední a východní Evropy do EU.  Státy východní rozšiřovací vlny se úspěšně začlenily mezi „staré“ členy a staly se plnohodnotnými pasažéry evropského integračního vlaku. Samozřejmě, že u nich existují rozdílné názory na budoucí směřování EU, nicméně z hlediska institucionálního lze rozšíření v roce 2004 hodnotit jako úspěšné a potvrzené desetiletou zkušeností.

Vzpomeňme na předsednictví Jerzyho Buzka v Evropském parlamentu (EP) v letech 2009-2012 a letošní zvolení bývalého polského premiéra Donalda Tuska předsedou Evropské rady. V neposlední řadě lze vyzdvihnout velmi dobré výsledky při obsazování pozic v EP poslanci ze zemí střední a východní Evropy, Česko nevyjímaje.

Květen nepřinesl jen výročí vstupu, ale také volby do EP. EU čelila velké výzvě, neboť strmě padající voličskou účast bylo potřeba zastavit. EP jako jediný demokraticky volený orgán, jemuž jsou jakožto reakce na zvyšující se „demokratický deficit“ s časem přidávány nové a nové pravomoci,  se musel vypořádat s kritikou ubývajícího počtu „zájemců“ o jeho činnost. EP a potažmo celá EU tak hrály o hodně, neboť voličská účast pod 40 % by jistě dále posílila kritická slova na jejich vrub, což by mohlo zásadně ovlivnit pozici EP jako prozatímního silného hráče v institucionální struktuře EU. Konečný výsledek 42,54 % zastavil pád a stabilizoval volební účast na relativně přijatelné hranici.

S novými europoslanci přichází již tradičně i noví členové Evropské komise. Ponecháme-li stranou otázku vhodnosti obsazení portfolií jednotlivými členy, je z integračního hlediska potřeba upozornit především na zásadní institucionální inovaci. Rozložení Junkerovy Komise po dlouhé době vyřešilo problém velkého množství komisařů na málo reálných portfolií. Struktura místopředsedů zastřešujících velká témata bez portfolií je kompromisem, který snižuje počet „normálních“ komisařů na vytouženou hladinu 2/3 celkového počtu. Komise tak, aniž redukovala absolutní počet svých členů, dokázala výtky k nadbytečným portfoliím vstřebat a v podstatě dosáhnout kýženého stavu.

Poslední a snad nejvíce přehlížený integrační posun roku 2014 je spojen s datem 1. listopadu. To je nejen datum nástupu Junckerovy Komise, ale také termín, od kterého začínají platit všechna ustanovení Lisabonské smlouvy. Vážené hlasování dle pravidel Smlouvy z Nice tak definitivně skončilo. Velké státy posílily v Radě svůj vliv, snížil se počet nutných hlasů k souhlasu, a tím se obecně snížila potřeba dosahovat širokého konsensu v Radě. Přijímání legislativy a integrace se tak významně zrychlují.

Výše vyjmenované skutečnosti jsou jen nejvýznamnějšími posuny tohoto roku. Roku, ve kterém nejen dochází k ekonomické obnově Evropy, ale také ruku v ruce s tím i k opětovnému předávání moci do rukou evropských institucí. Francouzsko-německý tandem, který hrál dominantní roli v letech minulých (krizových), je na ústupu. Naopak EU a její instituce se opětovně integračně nadechly. Uvidíme, co přinese v budoucnu jejich výdech. Podle závěrů poslední Evropské rady mají předsedové klíčových evropských institucí v polovině příštího roku představit návrhy na hlubší koordinaci hospodářských politik eurozóny, což může znamenat další zásadní integrační skok.

 

 

Ondřej Mocek

Autor je analytik AMO

 

Související