Řešení fenoménu zahraničních teroristických bojovníků z perspektivy Evropské unie

Addressing the Foreign Terrorist Fighters Phenomenon from a European Union Perspective

Eva Entenmann, Bibi van Ginkel, Eelco Kessels a Mark Singleton; Netherlands Institute of International Relations – Clingendael

V poslední době tolik probíraná problematika zahraničních bojovníků není úplně novým fenoménem, i když se to může na první pohled zdát. Již v minulosti jsme mohli být několikrát svědky toho, jak jdou někteří lidé dobrovolně bojovat do cizí země. Avšak současná situace je přeci jen v něčem specifická, a to především v počtech těchto bojovníků a také v tom, za jaké „ideály“ jdou tito lidé ochotni riskovat své životy. Právě z těchto důvodů je bezpečnostní hrozba pramenící ze zahraničních bojovníků zcela oprávněná a obavy jsou na místě. Mezinárodní společenství si je těchto hrozeb vědomo a již přistupuje ke konkrétním opatřením.

Výjimkou není ani Rada bezpečnosti OSN, která dne 24. září přijala tzv. rezoluci 2178, kterou již podporuje na sto dvacet zemí. Tato rezoluce apeluje na jednotlivé státy, aby zavedly přísnější hraniční kontroly a především aby hledaly a popřípadě zatýkaly tyto zahraniční teroristické bojovníky, kteří se buďto z centra bojů vracejí, či do nich teprve míří. Nedílnou součástí této strategie je pak apel na samotné náboženské komunity v jednotlivých zemích, který nabádá k větší diskuzi a především k zastavení jakéhokoli šíření extremistických ideologií. Nicméně je pravdou, že tato rezoluce ve skutečnosti nenabízí jakékoli konstruktivní a konkrétní politické nástroje, jak proti tomuto staronovému fenoménu bojovat.

Na jedné straně se tento problém samozřejmě týká také států mimo Unii. Na straně druhé se však dotýká unijních států více nežli jiných. Ze států osmadvacítky doposud odešlo za Islámský stát bojovat nejvíce zahraničních bojovníků a díky volnému pohybu osob se nebezpečí teroristických útoků značně zvyšuje. Avšak možná právě díky tomu je velice důležité, aby se k této otázce postavila Unie čelem a hlavně s jednotným postojem. Jednak je stěžejní, aby jednotlivé členské státy při řešení této problematiky co nejvíce spolupracovaly uvnitř Unie, jednak je důležité, aby podporovaly země vně EU, které jsou zahraničními bojovníky ohroženy také. Žádný stát není schopen se s tímto fenoménem vyrovnat a postavit se mu, pokud chce být izolován a s ostatními nespolupracovat. Členové Unie si v neposlední řadě musí uvědomit, že strategie uplatňovaná proti těmto zahraničním bojovníkům není záležitostí krátkodobou, nýbrž dlouhodobou a bude tedy potřebovat kontinuálnost a neměnnost.

 

Změna bankovního dohledu v eurozóně: ECB jako politický aktér

Changing Banking Supervision in the Eurozone: the ECB as a Policy Entrepreneur

Stefaan De Rynck; Collège d‘Europe

 

Od budování jednotného trhu na konci osmdesátých let se v EU objevilo pnutí mezi snahou unijních orgánů vytvořit zastřešující regulační rámec a národními tendencemi upřednostňujícími regulaci na bázi mezistátní spolupráce. Zastánci nadnárodního přístupu poukazovali, že není možné dosáhnout integrace trhu a finanční stability bez centralizovaného dohledu.

Bankovní krize z roku 2008 odhalila slabiny národního přístupu. Vlády řešily krizi a přeshraniční bankovní potíže bez jakýchkoliv předchozích plánů, ačkoliv měla podle unijních zákonů existovat opatření pro mimořádné situace. Realita připomínala mezistátní interakci dle modelu vězňova dilematu, která ovšem nebyla ideální pro daňové poplatníky.

Zlomovým se stal summit Eurozóny v červnu 2012, kdy bylo rozhodnuto vytvořit z ECB hlavního bankovního dohlížitele pro země platící eurem. Legislativa výrazně posilující funkce ECB vstoupila v platnost v listopadu 2014. Mezi nové pravomoci patří například udílení bankovních licencí nebo přímý dohled nad asi 130 institucemi, které původně spadaly pod národní dozor.

Tyto změny nejsou pouhou evolucí předchozího stavu regulačního soutěžení národních bank, ale úplně novým směrem, který redefinuje role národních bank i ECB. Novým bankovním orgánem se stane dozorčí rada nezávislá na radě guvernérů, která se tímto zaměří úžeji na monetární politiku. Svěření monetární politiky i dohledu nad bankami do rukou ECB ukazuje změnu v ekonomickém uvažování, které se již nespokojí jen s monetární stabilitou a nízkou inflací.

Proměna regulačního prostředí byla možná díky posunům, které se udály po roce 2010 ve třech různých oblastech. Zaprvé, političtí analytici upozorňovali, že nelze pohlížet na stav bank a států odděleně. Dobře spravované banky ve slabších státech čelily problémům, zatímco špatně spravované banky v silných ekonomikách mohly růst, což dále zesilovalo ekonomické rozdíly v eurozóně.

Zadruhé, došlo ke změně politiky. Klíčová byla situace Španělska, která proměnila celou podstatu krize. Tím, že španělská vláda odmítala půjčku eurozóny, došlo ke zřetelnému odlišení mezi stavem bank a státním dluhem. To například chybělo v Irsku, které akumulovalo bankovní závazky ve svém státním rozpočtu. Nicméně i přes uspokojivý stav státního dluhu špatná kondice španělských bank zvyšovala nejistotu a oslabovala finanční možnosti madridské vlády. Zatřetí, samotná ECB se stala politickým hráčem, který jako první předložil návrh centrálního dohledu. To bylo možné díky personálním změnám v bankovní radě. Nicméně přes tento vývoj stále zůstává nedořešenou otázkou eurozóny fiskální dohled a ekonomická unie.

 

Nový přístup k migraci ve světle africko-unijních vztahů

A New Approach to Migration in the Light of Africa-EU Relations

Franziska Telschow; Heinrich Böll Foundation

 

Svět momentálně zažívá nejhorší humanitární krizi uprchlíků od 2. světové války. Od počátku konfliktu v Sýrii v roce 2011 již zemi opustilo na 3 miliony lidí; země Evropské unie v roce 2013 na nátlak OSN přijaly kvótu pouhých 5 000 žadatelů o azyl. Tato ostře kontrastující čísla napovídají, že nepoměr je obrovský a současná zdrženlivá a neefektivní imigrační politika členských států EU nemůže v tomto stavu setrvat.

Migrace je komplexní historický fenomén, který je nevyhnutelný z mnoha důvodů. Mezi ty dobrovolně podmíněné patří například lepší životní podmínky, lepší práce nebo navázání rodinných styků. V případech živelných katastrof či vyhrocených politických situací je však migrace přímo vynucená. Africké státy se s uvedenými problémy potýkají v poslední době stále častěji, a proto se mnoho lidí stěhuje za lepším do Evropy či Severní Ameriky.

V dubnu 2014 se konal africko-unijní summit, kde byly hlavními tématy migrace a mobilita. Čelní političtí představitelé se shodli na tom, že by agentura FRONTEX, která kontroluje vnější hranice EU, měla vyvinout strategický plán na přijímání většího množství legálních uprchlíků do Unie. Klíčovým problémem je totiž ohromující počet ilegálních imigrantů, kterým současný unijní postoj v podstatě neumožňuje do Evropy vkročit legálně. Odvrácenou stranou mince je pak samozřejmě možný nárůst extremistického populismu v některých členských zemích EU, který se veze na vlně antiimigračních nálad.

Obecně lze říci, že Unie není na takový příliv uprchlíků připravená. Jedním z následných úskalí je také problematika integrace, která nemá v rámci EU jednoznačnou definici. Jedni integraci vidí jako úplnou asimilaci příchozího, zatímco druzí, v této chvíli v menšině, integraci chápou jako tvorbu mozaiky multikulturalismu, kdy jsou jednotlivé kultury schopny koexistovat vedle sebe, aniž by ztratily svoji identitu. I z takovýchto rozdílností je zřejmé, že EU bude brzy muset najít společnou řeč, protože migraci se Evropa nevyhne.

 

Příležitosti a nástrahy v oblasti zemědělství a potravinářství při jednání o TTIP

Argiculture, Food and the TTIP: Possibilities and Pitfalls

Tim Josling and Stefan Tangermann; Centre for European Policy Studies

 

Zemědělství a obchod s potravinami jsou při každém obchodním vyjednávání velmi složitými oblastmi. Nejinak je tomu i v případě vyjednávání o TTIP, tedy Transatlantickém obchodním a investičním partnerství, mezi EU a USA. Každá strana užívá restriktivních nástrojů pro ochranu své produkce znesnadňující vytvoření otevřenějšího trhu. Díky domácím reformám, zásahům WTO a tlaku ze strany producentů třetích zemí ale došlo v nedávné době ke sblížení evropských a amerických cen a pro vyjednání kvalitní dohody o volném trhu se zdá být ideální příležitost. Vznikající TTIP můžeme chápat jako skvělou možnost pro vytvoření standardů v mnoha sporných otázkách.

V kontextu transatlantického obchodu mezi USA a EU tvořily za rok 2012 zemědělství a potraviny 23 miliard eur, z toho 35 % pivovarnictví, alkohol a ocet. USA jsou pro EU poměrně významným odbytištěm, ale s vývozem do Evropy USA zaostávají například za Brazílií. Průměrná cla do USA jsou 4,7 %, do EU 6,4 %. Přesnější čísla se ale dle jednotlivých komodit různí a nejvyšší jsou na obou stranách pro cukr a mléčné výrobky.

Pro výpočet zisků plynoucích z TTIP do celkové obchodní bilance se používá celá řada poměrně složitých analýz a scénářů. Pokud by došlo k odstranění všech celních přirážek v oblasti zemědělství a potravin a k 25% škrtům restrikcí ve všech dalších odvětvích společného transatlantického obchodu, celková bilance by mohla vzrůst až o 50 %.

Výsledná podoba TTIP v oblasti zemědělství bude záviset na ambicích vložených do vyjednávání. Předpokládá se vytvoření celé řady dílčích dohod pojednávajících o jednotlivých oblastech sektoru. Vzájemné neshody ohledně dotační politiky budou pravděpodobně řešeny na úrovni WTO. Dohoda o volném trhu bude pokrývat asi 95 % současného trhu s výjimkami citlivých oblastí, jako např. výše zmíněný cukr. Citlivou otázkou zůstávají také geneticky modifikované potraviny. Jako vysoce nepravděpodobné se jeví snížení evropských standardů a rozhodnutí o jejich pěstování tak i nadále zůstane v rukou EU, respektive členských států.

 

Špatné banky v EU: Dopad pravidel Eurostatu

Bad banks in the EU: the impact of Eurostat rules

Christopher Gandrud a Mark Hallerberg; Bruegel

 

Členské země EU utvářejí své politiky pro zvládání státního dluhu mimo jiné i podle toho, jak Eurostat interpretuje Evropský systém účtů. Jedná se o dokumenty, které určují, jaké dopady budou mít tyto jejich politiky na veřejné rozpočty. Ekonomická krize ukázala, že podoba těchto dokumentů z roku 1995 neposkytuje jasné postupy, jak hodnotit originální politiky, které měly tuto krizi překonat. V roce 2009 byl tedy Eurostat nucen tyto dokumenty pozměnit tak, aby reflektovaly nové podmínky a nástroje, mezi něž patří i podpora pro nově vzniklé společnosti spravující aktiva (asset management companies; AMC).

Tyto společnosti, jejichž vznik iniciují státy, májí za úkol spravovat špatně fungující banky, které byly slině zasaženy toxickými akciemi. Lze vypozorovat tři fáze v přístupu k AMC, které se liší podle typu vlastnické struktury jednotlivých společností. V první fázi byla struktura smíšená. Některé státy vytvořily AMC s velkým podílem soukromého kapitálu, zatímco jiné země založily společnosti vlastněné celé státem. V roce 2009 s přijetím nových pravidel nastala druhá fáze, kdy státy byly nuceny restrukturalizovat svoje AMC tak, aby maximální podíl státu na jejich vlastnictví byl 49 %, jinak by jim vlády nemohly poskytnout tzv. podmíněné závazky (ještě atraktivnější forma státní pomoci).

V poslední fázi začínající v roce 2013 došlo ke zpřísnění podmínek, kdy za státem vlastněné (a tedy pozbývající nárok na závazky) mohou být považovány i ty společnosti, které jsou z velké části kryty státními zárukami. Nová pravidla však poměrně silně omezují státy a komplikují jejich možnou pomoc v případě, že se jedná o záchranu státem vlastněných bank. Vlády tak vymýšlí kreativní způsoby, jak tato pravidla obejít.

Změny ve struktuře vlastnictví měly dopady i na samotnou efektivitu AMC. Soukromé společnosti jsou ochotny provádět mnohem větší snižování hodnoty svěřených aktiv než ty vlastněné státem. Radikálnější snížení hodnot pomáhá povzbudit firmy k nákupu spravovaných aktiv a omezuje dopady na veřejný rozpočet. Soukromé AMC také mají odvahu provádět kroky, které polici bojující o přízeň voličů nejsou schopni udělat.

 

Rámec jaderné bezpečnosti v Evropské unii po Fukušimě

The nuclear safety Framework in the European Union after Fukushima

Franklin Dehousse a Didier Verhoeven; EGMONT – The Royal Institute for International Relations

 

Jaderným elektrárnám byla v 50. letech připisována velká budoucnost. První významnou ránu zasadila jaderné energii havárie v Černobylu, jejímž důsledkem byla výrazná změna přístupu k jaderným elektrárnám. O 25 let později však došlo k další jaderné nehodě, tentokrát ve Fukušimě. Jak se tato neblahá událost projevila v zemích EU?

Ačkoli byla jaderná energie v členských státech Unie na ústupu již před rokem 2011, byla to právě nehoda ve Fukušimě, která značně přispěla k rozhodnutí Německa a Belgie vzdát se úplně jaderné energie, Itálii odradila od restartu programu jaderné energie a Francii povzbudila k rozhodnutí postupně snižovat podíl jaderných elektráren na celkové produkci elektřiny. Trend snižovat podíl jaderných elektráren na celkové produkci elektřiny v rámci Unie bude pravděpodobně pokračovat i v následujících letech, a to nejen vzhledem k tomu, že v současné době je většina reaktorů stará více jak 20 let a staví se pouze čtyři nové, ale také vzhledem k rozmachu obnovitelných zdrojů a snaze snižovat energetickou závislost na Rusku.

Mezi jednotlivými členskými státy EU nicméně přetrvávají v postoji vůči jaderné energii značné neshody a unijní instituce nemají pravomoc přímo zasahovat do národních energetických koncepcí. Mohou pouze z důvodu zajištění ochrany veřejného zdraví měnit právní rámec, jímž se členské státy musí při schvalování výstavby či provozu jaderných elektráren řídit. Havárie ve Fukušimě však zpochybnila platnost do té doby široce uznávané teze, že úsilí států zajistit svou jadernou bezpečnost je silnější než jakákoli forma mezinárodní kontroly.

Přesto směrnice z roku 2009, která přicházela s důležitými omezeními, vyvolala značnou nevoli a byla nahrazena v roce 2014 směrnicí, která od některých podstatných omezení upustila. Původní směrnice například zaváděla společné bezpečnostní standardy a poskytovala právní rámec pro založení společného bezpečnostního orgánu, jenž by sdružoval inspektory mající pravomoc kontrolovat zavádění těchto standardů. Naproti tomu nová směrnice posiluje bezpečnostní zásady, aniž by zaváděla společné standardy, má zajistit nárůst nezávislosti národních regulátorů nebo zlepšit kontrolní mechanismy.

 

 

Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 60 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.

 

Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.

Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.