Paříž je psychicky na dně. Vzpamatovává se z atentátů, které otřásly společností tak, že povánoční slevy nikoho nezajímají, a s depresí zůstávají lidé doma. Každé houkání sirén vyvolává pocity úzkosti a podezření, že se něco děje.

I v tomto psychicky svíravém období, jsme si ale našli berličku a pozitivní světýlko na konci tunelu. Jedinou kratochvílí se nám totiž stala honba za Charliem. Od středy vstávám mezi pátou a sedmou. Hned ve středu, den kdy šílenství vypuklo, jsem pravidlo hrubě porušila a vstala v půl sedmé. Naivně jsem se domnívala, že mám ještě šanci. Spolubydlící mě ujišťovala: „… vždyť přece Pařížani vstávají pozdě.“ Omyl. Vidina, že ho mají doma, je vyhnala opět do ulic, a to klidně před šestou.

Hysterie prvního dne, kdy opravdu za 15 minut, jak říkal jeden trafikant, nikde v Paříži ani na předměstí není, byla potlačena nadějí, že máme počkat do zítra. Tohle přece nemohl být ten milion, resp. tři, resp. pět milionů výtisků? Nebyl, distribuce pokračuje a tisk taky. Čtvrteční vstávání bylo o mnoho zdárnější. Ve čtvrt na šest. Snad i s vidinou úspěchu, ale hlavně s již nabytou znalostí terénu. Jdu na jistotu, nenápadná trafika na boulevardu Diderot. O ní nikdo neví. Před šestou jsem tam. A první! Až tam zjišťuju, že otevírá ve čtvrt na osm. No nevadí, když už jsem tam. Za chvíli přicházejí další a další spolučekající.

Madame, pořadové číslo tři, ve čtvrt na sedm dostává flashnews, že na nádraží Gare de Lyon právě VYPRODÁNO. Burcujeme se, náš trafikant přece ještě neotevřel. Navíc skrz železná vrata vidíme balíky s novinami, v kterých je jistě taková stovka Karlíků. Je tři čtvrtě na sedm, naše fronta čítá tak pětadvacet lidí. A je to tady! Na kole se k nám řítí sám, ó můj/tvůj bože, trafikant. Adrenalin stoupá. Za chvíli mi ho jistě prodá (jsem přece první ve frontě) a budu ho mít v celé své zelené kráse. „Už došel!“ ještě ani nesesednul z kola trafikant. Jak to? „Prostě není!“ Konec diskuse.

Prodejce otevírá svůj krám, lidé trochu zklamaně (ale ne tak moc) odcházejí. „Mám to tady pro vás. Možná by vás to zajímalo,“ obrací se na prodejce muž v klobouku a dlouhém kabátě. Zpod něj vytahuje dvě stará čísla Charlie Hebdo. „Hm, aha, no tedy… Víte co, pojďte dovnitř!“ odpovídá se zaujetím trafikant a nás vyhání: „Nemám!“ Nevadí, tady égalité tedy moc neprošla. Ani druhý den jsem neuspěla, nálada trochu klesá.

Je pátek, třetí den od spuštění distribuce. Buď to dnes prubnu, nebo absolutně projedu. Vstávání v šest, to není nejlepší, ale ještě není nic ztracené. Musím rychle zvolit taktiku. Na lyonské nádraží, kde sice včera byl, ale hned vyprodaný, to už je asi marné. Asi tedy k Bastille. Je tam hned několik trafik po celém kruhovém náměstí. Nasedám na Vélib‘, naštěstí není moc provoz a jsem tam hned. Projíždím kolem prvního kiosku, fronta tam je, tak 10 lidí, a je ještě zavřeno. To vypadá nadějně.

Další dvě trafiky přes přechod jsou sice otevřené, ale hlásí „NO CHARLIE“. Raději dotazem neprovokuji. Stojím tedy ve frontě, v které nás je za chvilku tak 30. Kolem půl vidím, jak lidé odnaproti odcházejí od trafiky s něčím zeleným. Tak že by? Napětí stoupá, hysterii všichni potlačují. Skutečně! Běžíme přes přechod (děláme, že nic) a za chvíli se trafikanta ptám: „Máte Charlie Hebdo?“ „Charlie Hebdo, Charlie Hebdo… já mám jenom Charlie Abdul,“ směje se trafikant. Haha, ten je dobrej, ten jsem ještě neslyšela, říkám si. A nevědomě, automaticky schovávám (tak se to tady přece dělá) časopis pod kabát. Striktně jen jeden exemplář pro každého. Sakra… ještě potřebuju schrastit čtyři.

Strategie říká nevzdat to a zkusit ještě další trafiky kolem náměstí. Daří se, i když vždy jen po jednom. „Non, madame, uniquement un seul!“ Vracím se domů, mám tři úlovky. Zároveň trochu klesá adrenalin, už to není takové vzrůšo. Napadá mě stavit se jen tak zkusmo v trafice z předchozího dne. „Máte Charlie, prosím vás?“ ptám se. „Eeue, ano… mám,“ skoro mi šeptá trafikant (v obchodě jsme sami dva). „Jeden vám dám. Schovejte to ale do tašky a nikomu to neříkejte!“ Vytahuje noviny z podpultu.

Říkám si, že v Paříži je teď snadnější sehnat drogy nebo zbraně než Charlie Hebdo. Takže mi zbývá poslední kus. Vezmu to k metru Reuilly-Diderot. Trafika otevřená, před ní stojí tak 10 lidí, ale prodejce nikde. „Šel na kafe,“ říká mi paní přede mnou. Aauu, v této dramatické chvíli jít na kafe?! Neztrácíme optimismus ani naději. Vlastně nás jen tak něco nevyvede z míry. Mám pocit, že od 7.ledna panuje ve společnosti menší soustředěnost. Takže se nejde soustředit ani na to, aby se někdo stihl rozčílit.

Madame přede mnou se snaží vykládat fóry. „A vůbec nejlepší trafikanti jsou ti z Maghrebu. Úplně odmítli Charlie Hebdo prodávat! Bez ohledu na zisk…“ hurónsky se sama sobě směje. Monsieur s pejskem, který stojí za mnou, provokativně vytahuje poslední číslo z tašky. „Potřebuju ještě jeden. Pro něj,“ ukazuje na psa. Trafikant přichází, fronta se dává do pohybu. Všichni chtějí jen to jedno. I na mě ještě vyšel. Než stačím zaplatit, chlapík za mnou mi něco podává. „A tady ještě něco pro vás, kdybyste potřebovala…“ Aha, … vizitka, Frédéric, hm… psycholog! Tak to sedí. Evidentně jsem případ pro Chocholouška.

 

Autorka je spolupracovnice ČRo 3 - Vltava v Paříži

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru