Pět dní po osvobození projíždí tehdejší korunní princ Olav, otec současného norského krále Haralda, v nezakrytém autě ulicemi Osla poté, co se vrátil z anglického exilu. Na snímku, pro Nory velmi známým a věhlasným, pocházejícím ze dní osvobození sedí usmívající a pušku držící odbojář Max Manus na předním sedadle. Radost lidí byla nepopsatelná. Ovšem co lidé nevěděli, bylo to, že německá vojska čítající skoro půl milionu mužů stále měli po ruce své zbraně. Zůstali v Norsku na příkaz vůdce spojeneckých západních sil, amerického generála Dwighta D. Eisenhowera.

Ten svěřil Wehrmachtu, řádné německé armádě v čele s generálem Franzem Böhmem, aby se ujal odzbrojení a kontroly nad všemi jednotkami SS, SA, bezpečnostními složkami, Gestapem a nacistiským mocenským aparátem v Norsku, včetně jedenácti jednotek složených z norských občanů-sympatizantů s nacismem jako Hirdenu, Stapa a Germánského SS Norsko.

V Eisenhowerově přísně tajném příkazu stojí, že po uznané oficiální německé kapitulaci budou muset německá vojska a občané opustit větší norská města a soustředit se v reservátech a těžší zbraně ponechávat na místě. Avšak veškeré mobilní vojenské zařízení mělo zůstávat pod německou kontrolou. To podle onoho příkazu, jenž byl údajně založen na ochotné důvěře vůči německé vojenské kázni.

V bodovém shrnutí v rozsahu 32 stran jsou zbraně zmíněny až na stránce 12, jako bod 56 z celkem 69.

Za základny měl převzít velení Wehrmacht a dosavadní pracovníci stráže měli být zadrženi. Veškerá vojenská cvičení byla zakázána a informace a dokumenty měly být přenechány Spojencům a žádné další rozsudky trestu smrti neměly být vykonány.

Na tuto část norských vojenských dějin bylo dosud vrženo málo světla. Norský profesor Ole Kristian Grimnes se prostřednictvím norských médií domnívá, že Eisenhower měl pochybnosti ohledně bezpečnosti německých vojsk: „snad za tím stálo pomýšlení na to, že by potřebovali něco, čím by se mohli bránit, kdyby v Německu vypukly nepokoje. Jak víme, tak situace proběhla poklidně, nicméně se to takhle nemuselo jevit těm, jež zosnovali přechod z války na mír, tvrdí Grimnes.

Ani profesor historie Hans Otto Frøland při NTNU (Technické a přírodovědecké univerzitě) v Trondheimu si není jist záměry ukrytými za příkazem, jenž dovolil obrovský počet přemožených vojáků, aby si ponechávali své lehké zbraně.

Řady těch německých vojáků, jež pobývali v Norsku ještě předtím, rozšířila poté, co musela utéct z Finska přes severní Norsko tzv. Laponská armáda, si nechal slyšet Frøland a vyzdvihuje to, že se jednalo právě o cíl Spojenců, jež chtěli zabránit těmto vojskům v účasti na závěrečním boji ve střední Evropě.

K těm málo lidem, jež dosud zmínili onen záhadami obestřený příkaz, patří Paul M. Strande, jenž v některých oblastech jihovýchodního Norska velel hlavnímu hnutí norského odboje Milorg. Ve své knize Fallskjermer over Vassfaret (Padáky nad Vassfaret) uvádí mimo jiné, že „se doufalo a do určité míry i zakládalo na tom, že německá vojska v Norsku budou schopna udržet na uzdě také extrémnější nacistické ozbrojené organizace.“ Důvody k obavám dávalo však mimo jiné to, že se ty síly Nacistů, jež spáchaly nejhrozivější zločiny, nejspíše budou pokoušet likvidovat svědky nebo unikat trestům.

Frøland vytahuje na současnou veřejnost mimo jiné skutečnost, že posily ze špiček SS byly do Norska poslány v posledních měsících války, a že v březnu 1945 mimo jiné chystaly půdu pro vyhlazovací tábor u městečka Mysen. Pro dohled nad touto prací vyslaly Hanse Aumeiera, jež měl s tím zkušenosti z Osvětimi.

Norské síly čítaly okolo 40.000 mužů, což napovídá, jak všudypřítomná byla německá přítomnost v Norsku - bezmála půl milionu vojáků. „Norské síly by samy nezvládly odzbrojit Wehrmacht“, uzavírá profesor Frøland, jenž se domnívá, že by na to nebyly dostatečně velké ani síly Spojenců, jež dorazily v počátečních týdnech po kapitulaci.

Jak dlouho směla poražená německá vojska zůstávat na svých základnách na norském území ozbrojená? To se neví. Na vrcholu jara roku 1945 se rozjel hon na příslušníky Gestapa a SS, již se snažili skrývat mezi řádnými vojáky. Během léta a podzimu byly velké lodě s vojáky posílány zpět do jejich zničené vlasti.

Jen několik málo měsíců před vpádem Němců dne 9. dubna 1940 vyjádřil tehdejší korunní princ Olav v dosud neznámém dopise svému příteli ve Spojených státech obavy z toho, že se Norsko střetne s mocným nacistickým Německem ve válce. Dopis byl zveřejněn norským listen Ny Tid a byl součástí toho velkého množství unikátních dosud neznámých dokumentů z válečných let, a to zejména v souvislosti s osvobozením, jež dosud byly skladovány hluboko ve skále Státního archivu v Oslu, načež byly zdigitalizovány a zpřístupněny široké veřejnosti prostřednictvím Internetu.

Životopisec norské královské rodiny Tor Bomann-Larsen je toho názoru, že zásadní podíl na obsahu dopisu tvoří pasáže odrážející výčitky svědomí, jež korunní princ cítil vůči Finsku a kromě toho i strach ze Sovětského svazu.

V knize Æresordet (Čestné slovo) Bomann-Larsen odhalil, že tehdejší korunní princ Olav na podzim 1939 napsal britské královské rodině dopis, aby se pokusil je přimět k mírovým jednáním s Německem.