Řada ohlasů na lednovou volbu nového vedení Strany zelených si všímala údajného rozpolcení strany mezi dva proudy – levicový, ztělesněný předsedou Matějem Stropnickým, a středový, mající jasnou převahu ve zbytku předsednictva. Nachází se tedy nový lídr zelených v podobné pozici jako americký prezident, když mu voliči nadělí kongres s převahou druhé strany, schopné svou většinou blokovat vládní politiku?

Dojem nesmiřitelnosti dvou táborů je podle mého názoru především projevem doznívajícího polistopadového antikomunismu, který každého, kdo se přihlásí k radikálně levicovým východiskům, umístí za pomyslnou hranici mezi demokracií a totalitarismem. Mezi lidmi nacházejícími se na opačných stranách takové hranice pak není jen rozdíl v poměrech různých „přísad“ zeleného politického mixu (jako jsou třeba ekologická udržitelnost a lidská práva), nýbrž rozdíl absolutní – s totalitním nebezpečím nemohou vést demokraté běžný politický spor; musí s ním jednoduše bojovat a snažit se ho eliminovat.

Takové vnímání levicového proudu zelených čiší například ze slov komentátora MfDnes Miroslava Koreckého, který v článku příznačně nazvaném Poslední zelená bitva už vzplála (25. 1. 2016) napsal: „Liberální nálepka spadla: ochrana životního prostředí si žádá omezování volného trhu a kapitálu, podmínkou ekologicky zodpovědné společnosti je rovnost. Taková politika bude velmi blízce hraničit s terorem proti zbytku společnosti.“

Kdybych měl Koreckého obavu formulovat filozofičtějším jazykem, jedná se o varování před politikou upírající s odkazem na zájem celku některá práva jeho jednotlivým částem; zájem společnosti a lidstva zabránit globální ekologické katastrofě si žádá zásahy do individuálních svobod a proto oslabuje demokracii.

Otázka vztahu mezi celkem a jeho částmi je otázka, která vůbec definuje politiku, a dnes to platí obzvlášť. Celek společnosti totiž na rozdíl od jednotlivých částí, s nimiž se můžeme setkávat tváří v tvář, nikdy není dán přímo, takříkajíc „najednou“. Je dán jedině skrze politické zastoupení, které je mocensky vytvořeným konstruktem, souborem částí považovaných z různých, někdy i nahodilých důvodů ne za pouhé části, ale za části reprezentativní.

Mám-li pak proti výše citované tezi o zelené politice jako teroru postavit tezi polemickou, zní takto: teror v dnešní společnosti je důsledkem zaostávající reprezentace, která neumí zahrnout dostačné množství relevantních hlasů, výpovědí o našem světě a způsobu života; jejich vyloučení z reprezentace je pak staví do role „pouhých částí“, jejichž starosti jsou právě jen jejich soukromými nebo lokálními starostmi – nejsou (prý) reprezentativní. Jeden ze způsobů, jímž se „pouhé části“ snaží svůj status změnit, je i terorismus.

(Znovu)otevřená společnost

Teror je strach a politika dnes více než jindy potřebuje umění rozpoznat strach, jehož motivy jsou oprávněné, od strachu, který je rozdmýcháván jen za účelem mobilizace proti novým hlasům, nárokujícím si podíl na naší reprezentaci celku.

Teror může mít mnoho podob. Všepronikající znečištění životního prostředí, způsobující vážné choroby, lze vylíčit jako teror. Ohryzávání a provrtávání měst automobilismem je také teror. Stoupající oceán a rostoucí sucha, to všechno může být teror. Není to ale teror, který by přicházel odkudsi zvnějšku. Je to teror, který je součástí této společnosti, jako nevyhnutelná konfrontace s vedlejšími důsledky jejího dosavadního rozvoje. Zelená politika je snahou pojmenovat a řešit kořeny takového teroru, a to zapojením pokud možno všech, jichž se ony efekty týkají, do rozhodování o jejich příčinách.

Každé individuální jednání má své širší souvislosti, jejichž výčet nikdy není konečný, protože nikdy nejsou zcela předvídatelné a uzavřené všechny důsledky (a důsledky důsledků) onoho jednání. Celek není nikdy to, co máme jednoduše dáno, můžeme jej zakoušet vlastně jen jako neustálou nedostatečnost našeho obrazu světa, v němž znovu a znovu něco důležitého chybí a hlásí se o „započítání“. Připravenost uznat a pojmenovat ono chybějící je smyslem tradičního liberálního termínu „otevřená společnost“.

Klišé o zelené politice jako blízké teroru má diskreditovat ty, kdo se pokoušejí tematizovat celek společnosti, tedy problematizovat její nedostačnou politickou reprezentaci, dát prostor jejím zneuznaným hlasům a nezapočítaným faktům. Je to klišé podsouvající, že existují jen „pouhé části“ a jejich svoboda starat se samy o sebe. Varováním před údajnou hrozbou revolučního bezpráví pak pomáhá skrývat bezpráví již existující, bezpráví falešně se jevící jako pouhé projevy vnějšího prostředí, přírodních či ekonomických zákonů, nikoli jako důsledek mocenských nerovnováh.

Krom jiného se řečené klišé opírá o předpoklad, že nebezpečí pro demokracii přichází vždy z okrajů, které jsou „příliš radikální“, zatímco slušní lidé se drží ve středu, nejsou „extrémisté“. Radikalita ale není znakem nevyzrálosti či nerozumnosti; je to vlastnost každého jednání, které proměňuje naši reprezentaci celku na základě poznání, že to, co v této reprezentaci chybí, do ní nelze započítat bez strukturálních úprav dosavadního uspořádání. Pokud bychom například chtěli klimatickou změnu řešit v rámci každodenního fungování systému, museli bychom její negativní dopady pojmout jako škody způsobené konkrétními jednotlivými částmi jiným částem, škody prokazatelné u soudu a soudem vyčíslitelné. Sestavit souhrn všech takových dílčích škod, přesvědčivě spojit každou jednu z nich s konkrétním viníkem a určit adekvátní kompenzaci, to vše by ale představovalo takové nároky na vyšetřování a justici, že by se celý systém zalknul. Odpověď proto musí být radikální: ne na úrovni jednotlivých částí, jejichž součet je zde takříkajíc větší než celek, ale rámcovou proměnou pravidel naše ekonomického chování, včetně spotřebitelského; a to nelze docílit bez politické dohody a bez aparátů veřejné moci, nutných k její realizaci.

Souběžně s politickými opatřeními však musí probíhat změna myšlení. To zní sice abstraktně, má to ale docela konkrétní projevy. Lidé si například běžně stěžují, že v jejich městě je „nedostatek parkovacích míst“ (a musí se vytvořit nová); dokud nezmění perspektivu a nezačnou místo toho říkat „máme příliš mnoho automobilů“, problém nevyřeší, budou se pohybovat v začarovaném kruhu. Vystoupení z něj si žádá radikalitu myšlení. Tu ovšem nelze naoktrojovat shora, musí vycházet z občanské společnosti; proto se každá radikální politika potřebuje opírat o široké hnutí.

Extrémismus středu

Radikální postoje bývají už z definice výrazné a odlišné od toho, co je považováno za běžné. Je proto snadné diskreditovat je promítnutím na jednorozměrnou osu extrém–střed—extrém, sugerující, že panující normalita je něco automaticky rozumného, zatímco extrémy jsou teritoriem šílenců, kteří se už z definice mýlí. Pokud však pojmeme extrémistické jednání jako takové, které útočí na základní práva druhých a systematicky se uchyluje i k násilí, pak se extrémistickým může snadno stát samotný střed, jestliže je politikou vylučování ze středu národa či společnosti, tedy obhajobou nároků stejnorodé většiny na úkor nepohodlných menšin či nově příchozích.

Vidíme to dnes jasně na krizi solidarity v souvislosti s migrací, přicházející i kvůli vedlejším globálním důsledkům našeho způsobu života a naší politiky. Uprchlíci nepotřebují jen materiální pomoc, jsou také (žalujícím) hlasem, který je třeba začlenit do politické reprezentace současného světa. Selhávající státy, z nichž přicházejí, neselhávají jen ve svých bezpečnostních a správních funkcích, ale právě – a především – ve svých funkcích reprezentačních. Je pak úkolem ostatních zemí mezinárodního společenství, aby tuto funkci zachraňovaly a obnovovaly, neboť legitimita jejich vlád už dávno nečerpá jen ze správy národních záležitostí; státy jsou dnes nezbytně také spolutvůrci nadnárodního vládnutí.

Hlavním heslem politického středu se však v nastalé situaci stává imperativ „udržet barbary před branami“, tedy popření, že by nároky uprchlíků měly být pro nás politicky reprezentativní a že bychom s nimi měli počítat. Tento postoj, nápadně podobný postojům krajní pravice, je paradoxně doprovázen rétorickým vymezováním se vůči „extrémismu“. V obavách z nástupu „skutečných fašistů“ se jim politický střed snaží preventivně vzít terče a nevpustit do země migranty „neslučitelné s naší kulturou“ (jako by příslušnost k jakési „kultuře“ mohla být podmínkou platnosti základních práv). Je to jako kdybychom ve strachu z nárůstu antisemitismu odmítali pouštět do země židy a tím sami dělali antisemitskou politiku. Slovní odsuzování extrémismu pak v takovém případě není ani tak projevem odporu k jeho cílům jako spíš způsobem diskreditace konkurentů a oponentů. Humanisté jsou přejmenováni na „sluníčkáře“, kteří prý zacházejí do krajností stejně zaslepeně jako náckové a jsou tedy obdobně zavrženíhodní. Fašistický extrém přitom nemizí, pouze se posunutím hranic možného bude moci sám posunout k ještě otevřenější agresi.

„Dialektický“ pohyb distance od fašizujících skupin a souběžného přejímání jejich agendy je podstatou ideologické lži dnešního politického středu. Lži, na které ovšem není nic překvapivého. „Střed“ a „okraj“ jsou z definice pojmy relativní a lze s nimi dle potřeby manipulovat. Až příliš často je údajný zlatý střed rétorickým úkrytem politiky, která se snaží tvářit neideologicky, aby za masku selského rozumu skryla právě svou ideologičnost a tedy svou krajnost – ideové jádro každé politiky je přece vůči existujícímu stavu krajní, má nějakou maximu, které se chce přibližovat a která vrhá specifické světlo na aktuální poměry. I řízení státu jako firmy je jedním takovým krajním ideálem.

Rawls nestačí

To vše pochopitelně neznamená, že pojem politického středu nelze naplnit smysluplným obsahem. Vraťme se ke Straně zelených a jejímu údajnému rozpolcení mezi dvěma politickými proudy.

„Liberální nálepka spadla,“ píše Korecký o přibližování se českých zelených jejich radikálním západoevropským vzorům. Je opravdu liberální orientace neslučitelná s levicovým nebo radikálním programem? Tak je tomu jen tehdy, přistoupíme-li na nesmírně zploštělé a de facto konzervativní vnímání liberalismu, které je v Česku bohužel rozšířené a jehož pandánem je konzervativní pojetí levice. Slabostí liberálního segmentu společnosti u nás trpí obě části klasického politického spektra.

Odkážeme-li na asi nejcitovanějšího liberálního teoretika posledního půlstoletí Johna Rawlse, pak můžeme liberální pohled na společnost shrnout takto: Každý má mít nárok na maximální míru svobody, je-li tato slučitelná s obdobnou mírou svobody pro všechny ostatní; sociálně ekonomické nerovnosti jsou ospravedlnitelné, jestliže jsou spjaty s pozicemi, na které může v principu dosáhnout každý, a jestliže jsou ku prospěchu i těch nejméně zvýhodněných.

Tento přístup nejen že nevylučuje, ale naopak dnes naléhavě potřebuje, aby byl doplněn radikálním programem. Citované zásady liberální spravedlnosti jsou totiž realizovatelné jen za předpokladu, že společnost dokáže politicky, autoritou věci veřejné zajistit dostatečné množství a kvalitu obecně sdílených statků, mezi nimiž dnes nabývá na významu tzv. přírodní kapitál. Tím máme na mysli jak neobnovitelné, tak – a to především – obnovitelné zdroje, tedy schopnost ekosystému produkovat statky a služby nezbytné k tvorbě kapitálu v obvyklém slova smyslu, a ostatně i k „produkci“ samotných exemplářů homo sapiens.

Zelená politika se ovšem v tomto duchu musí zbavit dědictví tzv. postmaterialismu, spjatého s představou, že dosavadní vývoj již přinesl dostatečnou sociální spravedlnost a hmotné zabezpečení, takže se lze soustředit na „nadstavbové“ potřeby, jako je ochrana přírody. Přírodní kapitál není nic postmateriálního, právě naopak: ekosystémové statky a služby náleží k materiálním podmínkám naší svobody a bez jejich zajištění na bázi sdílení hrozí, že v situaci rostoucího zatížení ekosystému a tedy i rostoucí vzácnosti kdysi samozřejmých zdrojů se svoboda stane privilegiem těch, kdo zmiňovaný přírodní kapitál přímo či nepřímo zprivatizují. Hovoří-li se dnes často (a právem) o ohrožení liberální demokracie, pak je třeba hovořit také o ohrožení demokratického liberalismu.

Spíše než o rozpolcení mezi dvěma politickými proudy tak můžeme u zelených hovořit o určitém rozkročení či rozpětí, které není ani tak specifikem jedné politické strany jako spíš nezbytným rysem dnešní progresivní politiky. Ta, má-li být úspěšná, musí umět zapojit vyloučené či dosud neznámé hlasy, a současně neztratit soudržnost celku, do nějž je to nové zahrnováno. Radikální křídla mají politiku především udržovat v pohybu, nenechat ji zabydlet se v relativně bezpečném lokálním horizontu, dovolujícím ignorovat dilemata globálního kapitalismu. Střed má zase dbát o to, aby levice musela své radikální návrhy překládat do obecněji srozumitelného jazyka a aby tak tyto návrhy nezůstaly v – opět relativně pohodlném – ghettu družstevních kaváren a center alternativní kultury. Rozpětí a komunikace mezi levicí a středem proto dnes není politickým nedostatkem, nýbrž demokratickou nezbytností.

Co přichází?

Na naznačené bázi musíme dnes zformovat novou hegemonii. Nemůže se zakládat na nějakém výlučném třídním vědomí ani na kulturní identitě, na žádné pravdě ani lásce. Musí pragmaticky propojit ty, kdo chtějí překonat kapitalismus, s těmi, kdo jej chtějí reformami dostat pod demokratickou kontrolu. V nynější situaci nelze s jistotou říci, která z těchto dvou variant je správná, už proto, že obě skupiny často myslí stejnými slovy dost odlišné věci (nebo naopak tu samou věc odlišnými slovy). Jasné je jenom to, že abychom našli odpověď, potřebujeme otevřít dveře budoucnosti a začít měnit současný neudržitelný stav. A radikálové i reformisté vědí, že při této změně stojí společně proti třetí variantě vývoje, jíž je rezignace na široce pojatá lidská práva a omezení všech práv na práva vlastnická, počítaje v to i „vlastnictví“ určitého území etnocentricky pojatým státem.

Aliance antikapitalistů a reformistů by měla stát na konceptu demokratického a ekologického liberalismu, charakteristického otevřeností k novým hlasům. Tím novým a přicházejícím, s nímž je třeba naučit se počítat, mohou být lidé jako jednotlivci, ale mohou jím být i celé skupiny, jako jsou migranti coby ztělesnění procesů globálního přerodu. Novým hlasem se však mohou stávat i nově objevené části nás samotných, nové zkušenosti nebo inovativní pojmy a teorie, jimiž popisujeme náš svět. Jako příklad lze uvést bestseller Thomase Pikettyho Kapitál ve 21. století. Pikettyho intervence do veřejné debaty by nebyla možná bez nových badatelských metod umožněných umělou inteligencí, jež dokáže převádět obrovské soubory dat do ilustrativních znázornění. I ta jsou pak hlasem volajícím po politické reprezentaci.

Nejde tedy jen o samotné lidské subjekty, ale i o různé modely systémových vazeb, v nichž se lidé nacházejí. Což je rozměr, který lze bez nadsázky označit za ekologický. Nerovnost není problematická jen z hlediska humanismu, ale i z hlediska (eko)systémového fungování – odtékání zdrojů z míst, kde vznikají, a jejich hromadění v privilegovaných „biotopech“ může způsobit celkový kolaps životního prostředí a tím ohrožení řady živočišných druhů, například moderního člověka-a-občana, stavebního prvku demokracie coby systému započítávajícího i ten nejposlednější hlas.

Zásada počítat se všemi ovšem nezbavuje svět nevypočitatelnosti. Právě naopak. A i s tím je – naštěstí – třeba počítat.

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE.
Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru