Letošní ceny Oscar byly dopředu jasné ve dvou kategoriích. Leonarda DiCapria sázkaři tipovali na hereckou cenu. A maďarské drama z nacistického vyhlazovacího tábora nazvané Saulův syn bylo favoritem na sošku za cizojazyčný snímek − přesně dle zlatého oscarového pravidla, že čím vzdálenější a temnější kout historie, tím větší šance na úspěch.

Saulův syn, který je od předminulého čtvrtka k vidění i v českých kinech, sošku skutečně získal. A po pravdě by si ji zasloužil také v kategorii Nejlepší film, protože silnější zážitek v kinech už dlouho nebyl.

Při srovnání Saulova syna s DiCapriovým filmem Revenant lze spatřit dvě podoby současné kinematografie. Dva jednoduché, lineární příběhy z okraje života a smrti, dvě ohromující kamerové exhibice. Jenže v Revenantovi po neskutečné úvodní scéně přestávají být kamerové "orgie" Mexičana Emmanuela Lubezkiho napojeny na režii a vyprávění, ze kterých navíc trčí kalkul s duchovnem.

To v Saulovu synovi zůstává kamera až do konce jedinečným svědkem událostí, které by lidské oko nemohlo spatřit.

Film, oceněný i na festivalu v Cannes, líčí dva dny ze života člena sonderkommanda, tedy skupiny Židů, kteří se v Osvětimi za druhé světové války měli "postarat" o těla mrtvých spoluvězňů.

Debutující režisér László Nemes o tom vypravuje pomocí detailů. Svého protagonistu, kterého žene potřeba důstojně pohřbít tělo malého chlapce, sleduje takřka jako hrdinu počítačové hry.

Snímek však na hrůznou realitu nehledí očima protagonisty, ale "božským" okem kamery. To má moc přiblížit diváka na "dotek" chladnokrevně prováděných procedur, vymykajících se běžné představivosti, a zároveň dovede to nejhrůznější skrýt mimo záběr.

Saulův syn není psychologickým ani historickým dramatem, jde o útržek děsivé reality. A ve scénách, kde postavy přestávají racionálně uvažovat a kde se tříští základní hodnoty, může divák hledat odpověď na nezodpověditelnou otázku: Co znamená být člověkem?

Saulova syna je nutné vidět. Ani ne proto, že přibližuje hrůzy minulosti s bolestivou intenzitou, nebo protože − místo typicky emotivní filmové hudby − v něm dominuje nepříjemný a nepřetržitý hluk.

Film

Saulův syn
Režie: László Nemes
Film Europe, česká premiéra: 18. února

Hlavní důvod spočívá v tom, že Saulův syn se pokouší o nemožné. Přichází v nejisté době, kdy už málokdo věří, že literatura či film nabídnou nějaký "velký příběh" či převratnou novinku, a změní tak svět.

Saulův syn tradičními filmařskými prostředky, obyčejným obrazem a zvukem, našel originální způsob, jak položit ony velké humanistické otázky. Zůstávají po něm myšlenky a pocity, které přesahují dobu i čas − jako u všech velkých děl.