Měli jsme se sejít v šest večer, po práci. Půl hodiny před tím mi psala, že bude mít asi zpoždění, protože na ni nečekaně "spadly nějaké překlady". Ale nakonec dorazila na minutu přesně, trochu zadýchaná a mírně rozpačitá, ale s úsměvem.

Podruhé v životě má "práci", a to v tom smyslu, jak ji většina z nás vnímá. Od devíti do pěti, jak říkají Angličané. Rok pracuje jako copywriterka v reklamní agentuře, před osmi lety, před narozením druhého dítěte, pracovala rok a čtvrt jako redaktorka v knižním nakladatelství.

Vlastně mě překvapilo, že chodí do práce. Neznáme se a až do našeho rozhovoru pro ego! jsme se nikdy osobně nesetkali, byť jsme "přátelé" na Facebooku. Ale znáte to, jak to s tímhle facebookovým přátelstvím bývá. Bral jsem Natálii Kocábovou jako mladou ženu pohybující se mezi nálepkami "umělkyně" a "protekční dítě".

Když v osmnácti vydala svou první knížku, přečetl jsem jí asi půlku. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli se mi zdá spíš "umělecká", nebo "o ničem". Ale její poslední knížku, román Tohle je můj pokoj, jsem přečetl celou. A myslím, že se v současné české literární produkci řadí rozhodně k nadprůměru.

Proč ten váš poslední rok ve znamení "nej" začal a skončil právě 18. března?

Protože 18. března 2015 jsem odešla od manžela.

Napsala jste: "Manžel se na mě podíval a já jsem věděla, že je konec." Co to bylo za pohled? Co se vlastně stalo?

Nemůžu říkat detaily. Ale pád manželství trvá minimálně rok, někdy několik let. S kamarádkami jsem se shodla na tom, že je to obvykle dlouhé období hádek a scén. A pak stačí jeden malý impulz, třeba ten špatný pohled… a vy víte, že je konec. Tak to bylo. Můj bývalý muž se na mě podíval a já to věděla. Nikdy na to nezapomenu.

Na Facebooku jste pro ten rok vyjmenovala čtyři velmi expresivní přívlastky. Kdybyste měla vybrat jen jeden, který by to byl? Jaký rok pro vás v polovině března skončil?

Asi ten nejintenzivnější. A hned pak by bylo nejtěžší. Ale nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji. Ten rok měl pro mě také plusy. Začala jsem se stavět na vlastní nohy. Ale bylo to těžké. Vlastně až po tom roce jsem se zase normálně nadýchla.

Tak mi to připadalo, když jsem ten váš status na Facebooku četl. Že popisuje těžké období ve vašem životě, ale je vlastně hrozně pozitivní. Jsou ty nepříjemné věci už za vámi?

Neřekla bych, že za mnou. To trvá dlouho. Ale mám poprvé po dlouhé době pocit, že stojím oběma nohama na zemi. Předtím to bylo takové lítání nahoru dolů. Chvíli to šlo a chvíli nešlo. Ale tak to má po rozvodu asi každý, to je hrozný zásah do života.

Co se vám za ten "nej" rok nejvíc povedlo?

Asi neskončit v blázinci.

To hrozilo?

Asi úplně ne. Ale potýkala jsem se s depresemi. Já se o tom nebojím mluvit. Lidé tyhle situace řeší různě. Někdo začne brát antidepresiva, jiný si najde koníčky. Ale s kým jsem mluvila, tak se všichni shodli, že první rok je nejhorší.

A vy jste to řešila jak?

Zavalila jsem se prací. Totálně. Až mi to asi trochu i podráželo nohy. Dokončila jsem desku, psala jsem divadelní hry a ještě dodělala scénář k filmu. A přitom chodila do práce.

Je takový emocionální tlak dobrý aspoň k tomu, že se vám líp píše?

Do určité míry asi ano. Ale pak se to dostane do bodu, kdy zjistíte, že už to nejde. A že psát nemůžete. Tam jsem teď i já. Půl roku, možná víc, jsem nic nenapsala.

Takže ten pocit neštěstí musí být nějak ohraničený?

Psaní je o sbírání zkušeností. Teď už třeba vím, že za nějakou dobu budu moct napsat knížku o rozvodu. To jsem předtím nemohla. Běžný život je pro mě sběr zážitků a životních situací, které teprve potom filtruji. Trvá pár let, než jsem schopná zpracovat to literárně.

Mám pravdu, když říkám ženě, že mi zničila život, protože pokud bychom žili v nešťastném vztahu, tak jsem mohl být velký spisovatel?

(Směje se.) To asi záleží případ od případu. Ale neřekla bych, že spisovatelé jsou plejáda šťastných lidí.

Kdy jste napsala svou první knížku?

V sedmnácti. A vyšla, když mi bylo osmnáct.

Četla jste ji teď někdy v poslední době? Čtete svoje knížky?

Listuji jimi. Nejvíc listuji tou poslední. Do té první se ale moc nedívám, na to nemám žaludek.

Chtěla byste ji ze své bibliografie škrtnout?

To zas ne. Nemám problém s tím, že bych některých knížek nebo některých pasáží zpětně litovala. Říkám si: Napsala jsem to, jak jsem to napsala. Patří to k té době a k té dané knížce.

Jaké knížky čtete?

Baví mě ruští autoři.

Vážně?

Já jsem na tom vyrostla. Ve třinácti jsem se rozhodla, že budu intelektuál.

Cože?

Dokonce si přesně pamatuji, jak se to stalo. Jeli jsme autem, táta řídil a o někom řekl, že je intelektuál.

Myslel to pochvalně, nebo pejorativně?

Pochvalně. Někoho chválil a řekl to takovým tím svým charismatickým způsobem: "On je velký intelektuál!" Já seděla vzadu a hrozně se mi to líbilo. Rozhodla jsem se, že budu taky intelektuál. Ale nevěděla jsem, jak začít. A protože táta celý život glorifikuje Dostojevského, tak jsem začala číst jeho. Idiota. Nemůžu říct, že jsem tomu úplně rozuměla, ale přečetla jsem ho celého.

Natálie Kocábová (31)

◼ Umělecké geny zdědila po svém otci, hudebníkovi Michaelu Kocábovi, po své matce Marshe Crews Kocábové má mimo jiné americké občanství (společně s českým).

◼ V šestnácti letech jí vyšlo první CD Fly Apple Pie a o dva roky později i první knížka, básnická sbírka Slyšíš mě?. První prózu – Monarcha Absint – vydala v roce 2003.

◼ Později studovala scenáristiku na pražské FAMU a přišla i další její literární a hudební produkce. V současnosti pracuje jako textařka v reklamní agentuře, je rozvedená a vychovává syna Vincenta a dceru Miu.

◼ Poslechněte si rozhovor v audioverzi. Objednejte si podcast Miloše Čermáka Sedm plus … na http://ihned.cz/podcast

Bavila vás představa, že čtete Dostojevského?

Jo. Ale já pak přečetla nejen celého Dostojevského, ale i další autory. To je, myslím, ve výchově důležité. Přemluvit děti, že i když se jim nechce, tak by se měly něčemu takovému věnovat.

Když jste svou první knížku vydala, tak jste určitě čelila kritice či uštěpačným poznámkám, že za to vděčíte tomu, že jste dcerou slavného otce. Bylo to pro vás těžké?

Bylo. Měla jsem konstantní pocit, že musím něco dokazovat. To se projevilo i na tom množství produkce, které za sebou mám. Mě žene nějaký spodní pocit, že jsem nedoceněná a že ocenění nedosáhnu. To je můj hnací motor, byť v poslední době trochu slábne. Asi že jsem už dospělá.

Že jste velká holka?

Ano.

Jaké máte s tátou vztahy?

Výborné.

A tak to bylo vždycky?

Vždycky ne. Byly různé vlny… já nevím, jestli o tom mluvit, protože to všechno bylo v bulváru. Ale ty vztahy asi nebyly nejlepší, když došlo na tátovy aféry. A skřípalo to i během mého dospívání, které jsem neměla úplně jednoduché.

Vaše máma je Američanka. Před časem ohlásila, že se vrátí do Ameriky. Ale teď je zase v Česku?

Ano.

Vrátila se, protože jste jí chyběli jako rodina?

Asi také. Ale říkala, že už nechce žít bez evropského stylu života. V Americe to je prostě jiné. Ona tam třicet let nebyla, a když se vrátila, tak zjistila, že už je asi Evropankou.

Vy máte americké občanství?

Americké i české. Mám obojí.

Je to něco, čeho si ceníte, anebo to berete prakticky? Že máte americké občanství, protože máma je Američanka?

Ne, jsem na tu zemi hrdá. Cítím se být napůl Američankou. A protože to mám z matčiny strany, tak je to o to silnější. Pudově tíhnu k angličtině. Bezprostřední reakce mám americké. Například nadávám anglicky.

Takže je vám angličtina bližší?

V přirozených reakcích ano. Ale daleko líp ovládám češtinu.

Píšete anglicky? Myslím literaturu?

Nepíšu a ani se mi nechce.

Čím to je?

Asi tím, že anglicky neumím tak dobře. Vyrostla jsem a vystudovala jsem tady. Většinu knížek jsem přečetla v češtině. Mně se čeština navíc strašně líbí. Je tvárná. Není zvukomalebná, ale to mi nevadí. Mám češtinu ráda.

Dokázala byste v Americe žít?

Asi ne. Možná pár let, ale natrvalo si odchod z Evropy neumím představit. Baví mě kavárny a to, že se tu lidé schází. Povídají si. V Americe je velký kult práce. Když v Evropě něco vystudujete, tak v tom oboru děláte, ale v Americe je to považované za velké vítězství. Tam je navíc společnost hodně rozkastovaná a vy patříte do třídy, na kterou máte. Nepotkáte nikoho, kdo je výrazně bohatší nebo chudší. Tady se to mísí.

Pro vás to ale mohl být způsob, jak "uniknout" slavnému otci. Kdybyste se v Americe jakkoliv prosadila, asi by vám nikdo nemohl vyčítat, že je to jeho zásluhou.

To asi ne. Ale já bych se asi neprosadila. Já bych ani nechtěla trávit čas tím, že se chci prosadit. Chci dělat umělecké věci a zároveň třeba chodit do práce. Nemám v sobě takový druh ambice, abych si řekla, že se prosadím za každou cenu.

Jak vychováváte svoje děti?

Ani nevím. (Smích.) Není to jednoduché.

Synovi je dvanáct. Roste do puberty? Začíná být protivný?

Není protivný. Nemá klasickou pubertu. Ale už začíná takové to vyčítání, co všechno dělám špatně. A je docela těžké si toho nevšímat. To mi máma říkala. Že jediná dobrá rada je si toho nevšímat.

Vy jste měla těžkou pubertu?

Ani ne, určitě ne takovou tu ječivou a protivnou. Máma říká, že jsem pubertu neměla. Ale jen proto, že jsem jí neříkala, co doopravdy dělám.

Je vám jednatřicet. Je něco, čeho litujete a co byste udělala jinak?

Rozhodla jsem se, celkem nedávno, že ničeho litovat nebudu. Ale když už ta otázka padla… Možná bych míň psala a víc byla mentálně přítomná doma. Se synem a pak s oběma dětmi. Já sice nikdy moc nikam nechodila, na večírky a tak, ale stále jsem psala a dělala desky. To si možná trochu vyčítám.

Vám skončila puberta a začal vážný vztah s vaším pozdějším, dnes bývalým mužem. Chodili jste spolu od šestnácti. Nelitujete, že jste promeškala jiné vztahy a lásky?

Tak to vůbec. Prožila jsem toho hodně. A hlavně jsem zažila, co to znamená mít takhle dlouhý vztah. Ten byl naprosto výjimečný. Spíš teď zjišťuji, že vlastně nevím, jak navazovat vztahy nové. Nezjistila jsem, jak se to dělá. Sestra mi říká, že navazuji vztahy, jako by mi bylo šestnáct.

V čem je problém?

Vůbec netuším, jak v téhle sféře komunikovat s dospělými lidmi. Naposledy jsem to zažila jako dítě.

Ale poté, co o vašem rozchodu s manželem informoval bulvár, asi o nápadníky nouzi nemáte?

Nemůžu si stěžovat. Já celý ten předešlý rok měla tendenci přebít ten svůj bývalý dlouhý vztah nějakým vztahem novým. Což se mi naprosto nepodařilo. Měla jsem v hlavě guláš. A teď, kdy mě to paradoxně přestalo zajímat, se najednou spousta nápadníků začala hlásit.

Ta deska, kterou vydáváte, tohle období reflektuje?

Naprosto. Psaly jsme ji s Michaelou Polákovou tři roky. To znamená, že zachycuje mimo jiné i poslední dva roky mého manželství. Valná většina textů je nějakým způsobem o odcházení.

Album se jmenuje Ellis Island, podle ostrova v New Yorku, kde se desítky let přijímali imigranti z Evropy. Má to v sobě nějakou aktuální politickou symboliku?

To s uprchlickou krizí v podstatě nesouvisí. Text titulní písně byl hotový dřív, než loni ta krize v plné síle propukla.

Otec se angažoval v politice. Co vy? Jste politický člověk?

Neřekla bych. Jasně, jako každý sleduji, co se děje, a mám na to nějaký názor. Ale zároveň si nemyslím, že bych ho měla všude cpát. Na to jsem docela opatrná.

Má vaše nová deska šanci na úspěch?

Když jsme ji začali točit, tak jsme si řekli, že kašleme na všechno. Že je nám úplně jedno, jak ji lidé přijmou, a že neuděláme nic úmyslně pro to, aby se lépe prodávala. Že ji natočíme prostě tak, aby nás to bavilo a aby se nám líbila. Ani jsme netušili, jestli ji bude chtít někdo vydat. Takže když teď cítíme už před vydáním určitý zájem, tak mě to překvapuje. Ale stále si od toho nic neslibuji.

Až překonáte spisovatelský blok a budete zase psát, o čem bude vaše další knížka?

To vím přesně, dokonce už ji mám rozmyšlenou. Ale nechci o tom mluvit. Nechci prozradit ani námět. Bude to o vztahu dvou lidí, ale to je většina literatury.

Kdy ji začnete psát?

Odhaduji, že kolem prázdnin.

Když všechno půjde dobře, kde samu sebe vidíte za pět let? Až vám bude šestatřicet?

Chtěla bych mít dobrý partnerský vztah s mužem, který si bude rozumět s mými dětmi. Zdravé a šťastné děti. A minimálně dvě nové knihy.