Komentář Teodora Marjanoviče: Jak to tedy bylo, režisére Erdogane?

Nad konspiračními teoriemi si normální lidé obvykle jen ťukají na čelo. Jenže pokus o převrat v Turecku vyvolává tolik pochybností, že nelze než si klást otázku, jestli tentokrát na tom šprochu o Erdoganově tajné režii není něco pravdy. Proč pučisté svůj plán nekoncipovali logicky tak, že by nejprve zatkli jej? Proč mu dovolili obrátit se na veřejnost pomocí videohovoru? Anebo naopak: jak to vlastně Recep Tayyip Erdogan myslel, když pokus o převrat nazval "darem Božím"? Tak se vyjadřuje někdo jen dvě tři hodiny poté, co mohl skončit před popravčí četou? Co když se tím výrokem vlastně prozradil, protože teď mu nebude nic bránit v čistkách?

Ničím konkrétním podložené, ale dost intenzivně se vnucující úvahy můžeme samozřejmě směle hodit za hlavu a zamýšlet se spíš nad klasickými tématy v souvislosti s Tureckem, tedy třeba nad jeho drsnou, zatuchlou a smutnou politickou kulturou, od hluboce ve společnosti zakořeněného popírání arménské genocidy z roku 1915 až po brutální útlum demokracie a otevřené společnosti v letech Erdoganovy vlády. Ale buďme si jisti, že nejen v Turecku, ale na celém Blízkém východě, kde se konspirační teorie tradičně těší značné oblibě, budou tato podezření ještě dlouho žít svým životem. Už třeba kvůli ohromující rychlosti, s jakou Erdogan ještě tutéž noc odstavil na tři tisíce soudců. A jak zároveň nechal zatknout, aniž by se veřejnost dozvěděla proč, soudce tureckého Ústavního soudu Alparslana Altana. Ten že byl pučistou? Nebyl důvod spíše v tom, že je Ústavní soud v Turecku jedna z posledních zbývajících nezávislých institucí, které se staví Erdoganově snaze o odstranění limitů, kolikrát smí vykonávat prezidentský mandát? Zatkneš jednoho, ostatním naženeš strach, a už budou skákat, jak jim budeš pískat.