"Radostně si vymýšlím a čelím katastrofám," říká vlámský spisovatel a divadelník Pieter de Buysser. O čtyřiačtyřicetiletém autorovi je v Česku poslední dobou slyšet. Nedávno mu nakladatelství Argo v českém překladu vydalo román Řezači kamene.

Nyní Buysser pro pražské Divadlo Archa dokončuje hru zabývající se odkazem Václava Havla. A příští měsíc autor přijede na konferenci Forum 2000 do Prahy.

Žijete v Bruselu, ale často spolupracujete s pražským Divadlem Archa. Kdy uvidíme novou hru o Václavu Havlovi?

Mám ji rozepsanou, mluvit o ní chci také na letošním Foru 2000. Bude to zamyšlení nad dědictvím Václava Havla. Ponořil jsem se do jeho biografie a psaní… a obdivuji Čechy, že se mezi nimi narodil tak výjimečný člověk. Ta hra se bude jmenovat After Party.

Je to už vaše čtvrtá hra, kterou Archa uvede. Zdá se, že jste u nás našel publikum naladěné na stejnou strunu.

Jsem rád, že má dosavadní divadelní práce je tu velmi dobře přijímána, mám pocit, že českému publiku je blízká. Doufám, že tomu tak bude i v případě románu Řezači kamene.

Hm. Je to trochu podivný příběh. Hlavní postavy žijí kolem kruhové zdi, jež má záhadný obsah. Nikdo neví, co je uvnitř, ale pro všechny je to velmi důležité…

Není to podivná kniha, myslím, že dobře zapadá do vaší tradice. Česká literatura má mnohem více prostoru pro filozofickou, experimentální linii než naše současná vlámská literatura, která často imituje dnešní americkou literaturu.

Proč ale vaši hrdinové postávají kolem té zdi a snaží se o něco, co je nedosažitelné?

To si nemyslím. Naopak doufám, že má kniha je kopnutím do zadku luxusních pesimistů.

Myslíte si, že naše současné problémy spočívají právě v pesimismu?

Ano, protože kvůli pesimismu lpíme na svém blahobytu a chráníme svou bezpečnost. Dál už se nemusíme o nic snažit, zdá se.

Spousta lidí by argumentovala tím, že žijeme v kruté a nejisté době.

Lidé naříkají, jak je dnes všechno špatně. Jsou tady teroristé, máme tu imigranty, došlo na brexit, prostřednictvím islámu zažíváme třetí světovou válku… Já to tak nevidím, respektive opak je pravdou. Měli bychom přestat věci dramatizovat a držet se faktů. Čísel. Nyní se ve světě odehrává celkem 11 ozbrojených konfliktů, v roce 1996 jich bylo 20. V 50. letech zemřelo každý rok ve válce 20 lidí ze 100 tisíc, dnes je to 1,5 člověka. Takže tehdy to byly ročně miliony lidí mrtvých , v roce 2016 evidujeme zatím okolo 70 tisíc obětí války. A mohu dál pokračovat… Dnes existuje 87 demokratických států a jen 22 států je opravdu autoritářských. V roce 1972 tu bylo 82 autoritářských států a jen 34 demokracií. Mluvíme o tom, že Brusel zasáhly násilné teroristické útoky, ale v 70. a 80. letech způsobily atentáty radikální levice větší škody a přinesly větší množství obětí… To jsou fakta. Je třeba to vidět reálně.

Nicméně, je to šílené srovnávání, ne?

Jediný zabitý člověk je příliš mnoho, samozřejmě. Ale je důležité držet se faktů, dívat se z širší perspektivy a nezlenivět. Člověk by si neměl přestat hrát. Pokles množství obětí z válek je asi výsledkem úsilí lidí, vizionářů, kteří se nevzdávají, také vynálezců i vypravěčů příběhů. Jenže vyprávění příběhů se také chopil zábavní průmysl. Průmyslová zábava nebude nikdy chtít způsobit krizi. Ovšem to je přesně to, co potřebujeme! Dobrou krizi.

Chcete říct, že umění má být podvratné?

Dobrá umělecká práce vytváří krizi. Krize ale může také utěšovat, přinést radost, a to se spoustou legrace a potěšení. Doufám, že to nabízí i moje kniha. Představte si, že by si ji přečetl Miloš Zeman a pak vykřikl: "Co to hergot je? Ta kniha se nesmí vydat! Hned volám příteli Putinovi! Už ji ve střední Evropě dál nepřekládejte! Ten příběh v ní je tak podivný, tak podvratný!" Nebo by řekl: "Moji drazí Češi, já vám věřím, pojďme konečně žít naplno, hurá do ulic! Věřím ve vaši imaginaci! Pojďte hrát hry! Já budu hrát s vámi a společně objevíme něco nového!" To by bylo skvělé, ne? Připouštím, že o to mi při psaní jde. Miluji legraci, poezii a radost z příběhů. Hravost je existenciální záležitost. Hravostí ke krizi!

V Řezačích kamene jsou dvě skupiny prominentních postav: děti a starší lidé. Proč právě oni?

Jde o opakování času. Dospělí vzpomínají na dobu, kdy byli dětmi a měli své sny, jenže ty sny ztvrdly, jako by byly z betonu nebo kamene. Proto potřebujeme, aby tu bylo s námi mládí připravené rozbíjet ten beton. Zároveň je to cyklus, který nemůžeme zastavit.

Nejsou také tyhle věkové skupiny otevřenější vůči utopii? Neznámý obsah uprostřed zdi, to je přece utopická představa.

Ano, jako dítě nebo starší člověk máte čas na delší reflexi, získáte větší odstup, než když je vám mezi pětatřiceti a pětašedesáti, kdy se musí vydělat peníze, zaplatit dům, vychovat děti, a nezbývá čas na přemýšlení. Fascinuje mě také historie utopií, i v literatuře. Třeba Utopie Thomase Moora je ostrov. Já jsem chtěl, aby mí hrdinové nežili na ostrově, ale kolem něj, kolem srdce toho tajemství. Každá utopie se zdá být odsouzena k tomu, aby získala totalitární formu, což nás naučil komunismus, a učí nás to dokonce i kapitalismus. Ta jeho utopie je méně násilná, samozřejmě, nedá se srovnávat s komunismem… Koneckonců jsem velice šťastný, že žiji v kapitalismu, i když má vážné problémy. Ale věci se neustále mění, všude kolem, v naší politické a ideologické krajině.

Pieter de Buysser (44)

◼ Světově uznávaný spisovatel a divadelník ve svých textech bravurně propojuje umění s politikou a humorem. Píše holandsky, žije a pracuje v Bruselu.
◼ Je autorem více než 25 textů pro divadlo či performanci, trvale také spolupracuje s pražským Divadlem Archa, které již uvedlo tři jeho představení včetně populárního Book Burning.
◼ Pro Archu nyní píše hru After Party, zabývající se odkazem Václava Havla. De Buysser představí tento text v říjnu na konferenci Forum 2000.
◼ Jeho román Řezači kamene nedávno vydalo nakladatelství Argo.

Myslíte v Evropě?

Globálně. Moisés Naím ve své knize End of Power říká, že už tady není žádná ústřední mocnost. Nedávno se prezidenta Obamy při jednom rozhovoru zeptali, kde vidí a jak chápe svou moc, a on odpověděl, že se dívá do zahrady Bílého domu a říká si, jak rád by tam postavil terasu. Jenže nemůže, protože okamžitě by naběhla média a začala se ptát, co to mají Američané za narcistického prezidenta, když si potřebuje postavit terasu. "Naposledy si něco takového postavil Ronald Reagan, ovšem v úplně jiné době," řekl Obama. To je příznačné. Vidí totiž, jak se jeho faktická moc rozpadá. I moc prezidenta Putina, přestože je na můj vkus až moc velká, se rozpadá. Centra moci se rozpadají a všimlo si toho i mnoho velkých think­-tanků a dalších skupin; uvědomují si, že je čím dál složitější určit, kde se vlastně rozhoduje.

To je docela děsivá představa. Raději nedomýšlet, kde všude by to mohlo být.

A pak se také musíte zeptat: proč to tak je? Je to kvůli globalizaci? Kvůli otevřeným hranicím? Kvůli internetu a přístupu k vědomostem? V každém případě je dnes daleko složitější řešit problémy, než tomu bylo dřív. Mnoho stran se teď musí dohodnout, co se Sýrií, jenže každá má svůj vlastní zájem.

A jsme zase u toho obranného pesimismu.

Pesimismus nesnáším. A zdůrazňuji, že tato krize má i velkou výhodu, nabízí řadu možností obyčejným lidem, kultuře, knihám. Je tady větší prostor pro osobní iniciativu, což je vlastně původní sen kapitalismu, ne? Je to druh proměny, který jsem chtěl také zachytit v románu. Přísahám na vyprávění příběhů, na vymýšlení nových rituálů, na probojovávání se na povrch. Na utopii kašlu. Je důležité dostat se ke světu.

Související