Nebyla už dlouho vhodnější chvíle k tomu, abychom svátek svatého Václava, symbolu češství, slavili se vší důležitostí a vážností.

Ostatně není to pouze patron české země, nýbrž i evropský světec, který celému kontinentu nabízel cestu zbožnosti proti cestě sporů a nekonečných třenic. Právě za to byl ale v Čechách vždy zatracován a nakonec i zabit, tak jako byl chválen za to, že svědčil o mocné síle Boha, která, je-li správně uchopena, přináší rozvoj, duchovní růst, radost a prosperitu.

Ateisté vědí, že nejde o doslovnost, nýbrž metaforické vyjádření, ale to je nakonec jedno a to samé. Česká společnost, pro niž je svatý Václav tradičně symbolem soudržnosti národa, se momentálně nachází ve zvláštním "svatováclavském" rozpolcení.

Vzýváme v něm naše národní hodnoty, které symbolizují kořeny minulosti, a tím i naši národní dlouhověkost, ale zároveň ho mlčky zatracujeme, protože křesťanská tolerance Václavova je tím posledním, co by dnešní společnost chtěla: pomáhat bližním, nešťastníkům z jiných zemí, někomu, kdo potřebuje pomoc. Ne, v tomto ohledu je česká společnost naprosto zbavena Václava, který by asi nesouhlasil ani s katolickým primasem Dominikem Dukou, že cizáky v nouzi musíme lustrovat, probírat, třídit, protože by nám mohli nakazit naši kulturní výjimečnost.

Češi jsou, jako už tolikrát, v zásadním rozporu s tím, co chtějí uctívat, čím chtěli být, co chtěli vzývat.

Uctívat Boleslava jako vraha svatého Václava dost dobře nejde, ale jeho obranná, sebestředná pozice ke všemu, co tehdejší svět nabízel, je možná ve větším souladu s duchem dnešní české společnosti než duch svatého Václava.

Duch Václavův osvobozuje a otevírá se... česká společnost ale momentálně vykonává úplně opačný pohyb, snad ze strachu z jiných, možná z obavy, že její sebevědomí nebude na velké stačit, čistě z averze vůči všemu, co není jako ona sama.

Každopádně svatý Václav v tomto pohybu uzavírání se není otištěn ani malíčkem na noze, ať si arcibiskup Duka a obránci všeho čistého křesťanského v této zemi říkají, co chtějí.

Nemusíme nutně věřit v Boha, abychom pochopili dějinnou výzvu svatého Václava. Stačí, když si uvědomíme, že jeho oči tehdy, v těch dávných, slavných českých časech, viděly jasně, že smysl života nespočívá v dnešní či zítřejší vteřině, nýbrž v tom, jak naše činy budou posuzovány z hlediska věčnosti.

Masaryk vlastně neudělal nic jiného, než že tuto implicitní maximu svatého Václava převedl do konkrétních slov o pohledu, který se na vše, i na mrzkou denní politiku, má dívat z pohledu věčnosti. Václav Havel ji pak zaklel do fráze o Lásce a Nenávisti, která je dnes považována za nejsměšnější větu v českých dějinách.

Jsme my to ale divný národ: Identifikujeme se s postavami, které překračují prosté praktické dění a míří kamsi k metafyzickým výšinám věčnosti (sv. Václav, TGM, Havel), jde-li nicméně o každodennost, klidně tyto ideály ve vteřině vyměníme za relativní bezpečí a propečený kus chleba.

Svatý Václave, jsi ještě patronem této země...?!

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru