Kniha rozhovorů o Havlovi našla nový úhel. Také se vyhnula naříkání na protihavlovské nálady

Havla stále není dost. Kniha rozhovorů Náš Václav Havel se sedmadvaceti českými a slovenskými osobnostmi, které vedli novináři Jan Dražan a Jan Pergler, rozšiřuje už tak bohatou knihovničku životopisných titulů o nejslavnějším Čechovi konce 20. století. A ukazuje se, že ve fascinujícím osudu dramatika, disidenta a prezidenta je stále co objevovat.

Autoři dokázali najít ještě nenasvícený úhel pohledu, když oslovili muže a ženy, z nichž možná polovina by mohla napsat vlastní knihu o Havlovi, ale jen dva z nich − spisovatelka Eda Kriseová a diplomat Michael Žantovský − to udělali. Kriseovou o to pod vnějším tlakem na začátku 90. let požádal sám Havel, Žantovský se psaním vypořádal se svým smutkem po Havlově smrti.

Svědectví zpovídaných definuje podtitul: 27 rozhovorů o kamarádovi, prezidentovi, disidentovi a šéfovi. Novináři oslovili přátele z Hrádečku, chartisty, politiky, Havlovy spoluvězně i spolupracovníky. Vedle Karla Schwarzenberga z politiků také Jana Rumla, Petra Pitharta, Alexandra Vondru, z umělců Martu Kubišovou, Michala Horáčka, Milana Kňažka či Andreje Kroba, z dalších socioložku Jiřinu Šiklovou, filozofa Martina Palouše, hudebního publicistu Vladimíra Hanzela či kardinála Dominika Duku.

Přes rozdílnost povah a profesí vykreslují H­a­­­v­l­ův portrét všichni velmi shodně, i když každý svým způsobem. Například pověstná Havlova laskavost má pro každého z blízkých jiný obsah: "Jakoukoli situaci, byť byla sebehorší, dokázal tak nějak dobrotivě vysvětlit, že člověk ani neměl pocit, že se děje něco zlého," vzpomíná na dobu pronásledování Marta Kubišová a někdejší mluvčí prezidenta Žantovský s diplomatickou grácií zase říká: "Měl obrovskou toleranci k nesouhlasu, a proto se s ním tak báječně spolupracovalo."

Ve vystižení Havlova obrazu nepřináší rozhovory nic zásadně nového. Dobře známý obraz disidenta, umělce a politika se však zpřesňuje, autoři se ptají s přehledem a dopodrobna. Na některých místech dokonce rozhovory připomínají křížové výslechy. Když novinářům jednu událost líčí dva mluvčí různě, dožadují se vysvětlení.

Nevyhýbají se ani nepříjemným tématům, jakým bylo například Havlovo zavržení některých starých přátel v době jeho prezidentství. "Bohužel si mnohdy nechal něco namluvit," říká Antonín Maněna, který deset let vedl prezidentovu ochranku, než na Hradě pro neshody skončil; s Havlem se pak usmířil až několik měsíců před jeho smrtí.

Kniha Náš Václav Havel se dá číst i jako dokumentární svědectví o přelomové době. O prosazování svobody tisku na konci šedesátých let vypráví novináři Bohumil Doležal a Luboš Dobrovský, o zátazích proti disidentům Jan Ruml či psychoterapeutka Jitka Vodňanská, o demonstracích a revolučním varu v osmdesátých letech Alexandr Vondra, ředitel humanitární organizace Člověk v tísni Šimon Pánek nebo Michael Kocáb. Na chaos a absurdity při přebírání Pražského hradu po odchodu prezidenta Gustáva Husáka vzpomínají Eda Kriseová a architekt Miroslav Masák a období nezměrných možností v devadesátých letech, kdy se "velvyslanci sbírali na ulici" a student se mohl stát poradcem prezidenta, popisuje ekonom Tomáš Sedláček.

Zvláštní místo v knize patří ženě, která se s Havlem osobně znala jen třiačtyřicet dní. Ošetřovatelka sestra Angelika, jeptiška, která vystudovala DAMU a již baví fotbal, s humorem a velkou všímavostí popisuje poslední dny Havlova života. Vypráví třeba o tom, jak spolu při sledování televize "čárkovali" slovní klišé.

I když se autorům podařilo vyhnout patosu a intelektuálskému naříkání na protihavlovské nálady, z knihy, která vychází v roce nedožitých osmdesátin Václava Havla, stejně vyplývá jistý druh smutku. Téměř každý ze zpovídaných formuluje pocit ztráty a chybění charismatické osobnosti, která by uměla pojmenovat společenskou situaci a zároveň nabídnout řešení. Nebo alespoň osvobozující morální postoj, který občas vyžaduje odvahu. Ale jak si všiml Karel Schwarzenberg: "Odpůrci Havla jsou právě ti, kteří se hrdinstvím nevyznamenali."