Moje estétství a nafrněnost jsou za normálního stavu sice otravné, ale docela se mi daří je držet na uzdě a nepouštět je na další lidi.

Ale je jedno období v roce, kdy se rozvášním tak, že je neudržím a nechám, ať mými ústy promlouvají k lidem i v situacích, kdy jsem normálně klidný.

Co mě tak rozvášní? Veršovaná přání.

Zcela vážně: po celý rok mě neumělé přihlouplé násilné veršování nechává klidným. No co, tak holt někdo nemá cit pro rytmus a slovo, takže ho netahá za oči i uši klopýtavé metrum a naprosto arytmická skladba, a kdo jsem, abych říkal lidem, že vulgarismus sám o sobě není vtipný, že? Proč bych jim měl říkat něco o pravopisu, však ať se každý zabaví, čím mu libo. Mluvím snad milovníkům fastfoodu do jejich krmě? Nemluvím, nejsem vegan. A tak žiju a nechávám žít a cizí libosti komentuju nanejvýš v soukromí - až do konce roku. To se to ve mně rozhiphopuje…

Nevím proč, ale asi to může souviset s tím, že se vždycky najde někdo, komu připadá jako dobrý nápad mi něco takového poslat.

...

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé. Děkujeme za vaši přízeň.
Obsah starší než měsíc je součástí archivu a do článků zdarma se nepočítá. Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.
Předplatit od 199 Kč / měsíc
Máte již předplatné?