Byl podzim roku 1994. Několik českých novinářů krátce po sobě skončilo kvůli fyzickému napadení v péči lékařů. Redaktorů se tehdy zastal i jeden z politiků. „Jako houby po dešti vznikají extremistické strany, které napadají objektivně píšící novináře,“ citoval ho deník Právo. Politik dodal, že jeho strana připraví zákon na ochranu bezpečí novinářů.

Tím, kdo měl starost o zdraví novinářů, byl tehdejší předseda sociální demokracie Miloš Zeman. Stejný muž, který si dnes o redaktorech českých médií myslí něco úplně jiného a to poslední, o co by se staral, by byly nějaké zákonné výhody pro novináře.

Svou roli v té historce z divokých devadesátých let samozřejmě mělo i to, že v pracovní neschopnosti tehdy skončil také redaktor Práva Pavel Dostál. Zemanův kamarád, kmotr jeho dcery a budoucí ministr kultury. Ale Zemanovu myšlenku zvláštní ochrany novinářů tehdy podpořili i zástupci jiných stran.

Zeman v polovině devadesátých let sice novináře tu a tam obviňoval z cenzury nebo servility vůči vládě Václava Klause, ale jinak se mu hodili. Přece jenom byl v opozici a potřeboval zviditelnit sociální demokracii před volbami 1996. Takže když se projednával nový tiskový zákon, který by podstatně osekal ochranu novinářských zdrojů informací, neváhal se redakcí zastat (a dodat, že ODS ohrožuje svobodu tisku).

V knižním rozhovoru Zpověď bývalého prognostika se nechal slyšet, že by „v životě nepodal žalobu na noviny bez ohledu na to, co by o mně ty noviny napsaly“. A pár měsíců před volbami se Lidovým novinám dokonce svěřil, že pokud by odešel z politiky, stal by se sám novinářem. „Myslím si, že by mně tato profese byla velice blízká,“ prohlašoval předseda ČSSD. „Pokud mě novinář upřímně nenávidí, má na to svaté právo. Pokud novinář píše proti mně, protože je za to placen, tak jím spíše pohrdám,“ neodpustil si ovšem dodat.

S přibývající mocí po volbách se Zeman čím dál víc oháněl prostořekými výroky. A média už je nebrala jen jako ilustrativní bonmoty na okraj událostí, ale zajímala se o jejich dopad. Soudě podle archivních zpráv to novopečeného předsedu sněmovny evidentně dráždilo. V nové funkci mu neprocházelo totéž, nad čím by se dřív mávlo rukou. Reagoval tím, že jeho jízlivé poznámky nabraly na hrubosti. Straníci i novináři mu vzkazovali, že by měl ve svém vyjadřování ubrat. „Politici jsou politiky proto, že dostali dar řeči,“ bránil se Zeman.

Jeho vztahy s novináři se výrazně vyhrotily, když se Lidové noviny a televize Nova začaly věnovat Zemanově rodině. Vyzvídání u Zemanovy osmdesátileté matky a zprávy o sebevražedném pokusu syna Davida dlouho veřejně označoval za provokace BIS. Trval na tom i poté, co byl upozorněn, že se evidentně plete, protože domnělý agent BIS v Kolíně byl ve skutečnosti Dalibor Balšínek, navíc vybavený mikrofonem s logem Novy. Aféra nakonec vyšuměla.

Když se po předčasných volbách sociální demokracie ujala vlády, v médiích výrazně přibylo kauz kolem jejích vrcholných představitelů. Sérii stranických skandálů se Miloš Zeman snažil usilovně bagatelizovat. „Zastávám teorii, že kdo se zabývá pitomostmi, je sám pitomec,“ komentoval například aféru, kdy firma Chemapol poskytovala stranickým lídrům čipové karty na benzin.

Ne že by si novináři sami nenabíhali na vidle a nedodávali argumenty k vlastnímu osočování. Zemanova vláda se třeba v listopadu 1999 stala cílem naprosto smyšlené informace v hlavních zprávách televize Nova. Provokace novináře Přemysla Svory tehdy vedla k tomu, že Nova přišla s bombastickou zprávou o údajném postřelení jednoho z ministrů a dodala, že se čeká na vystoupení premiéra. Byl to kompletní výmysl, který do éteru prošel kvůli profesionálním chybám novinářů.

Jednou z afér téhož roku ale bylo také Zemanovo ničím nedoložené obvinění, že bývalý ministr zahraničí Josef Zieleniec uplácel novináře. Kauza se táhla v podstatě celý rok a jejím výsledkem byla bizarní situace, kdy se neudržel Václav Havel a Zieleniecovi se omluvil místo Miloše Zemana.

Zeman definitivně začal vnímat novináře jako druhou stranu a nepřátele. Jeho slovy: „Dospěl jsem k názoru, že novináři jsou hyeny a že je zapotřebí je zničit ohněm a mečem.“ Svěřil se, že ho „trápí ten póvl a ten hnůj, kterým část české žurnalistiky prochází. Dokazuje to, že novináři jsou blbí. Zjistil jsem, že počet pitomců na čtvereční metr je největší v české žurnalistice. Je ještě vyšší než mezi politiky, a to je co říci“.

Od slov zkusil přejít k činům na podzim roku 2001, když oznámil, že jeho vláda podá žalobu na týdeník Respekt o 170 milionů korun. (Připomeňme: Ještě pár let předtím tvrdil, že on by to nikdy neudělal.) Rozzuřil ho komentář Petra Holuba, který konstatoval, že Zemanova vláda prohrála boj s korupcí a její ministři se sami chovají korupčně. Nestalo se ale nic, trestní oznámení spadlo pod stůl a na civilní spor před soudem ani nedošlo.

Ve stejné době označil reportéry České televize za „televizní veřejněprávní sebranku“. Celkově na přelomu let 2001 a 2002 přicházela jedna urážka na adresu novinářské profese za druhou. Zvlášť často je poslouchali redaktoři MF Dnes, kteří se zajímali o problémy Zemanovy vlády.

Když se pak Zeman před volbami v roce 2002 loučil se sněmovnou, protože se rozhodl už nekandidovat, varoval před údajným nebezpečím médiokracie. „Nejpitomějším tvorem na zeměkouli je současný český novinář,“ řekl v rozlučkovém projevu. Žurnalisty označil za prostitutky a převodní páky neúspěšných podnikatelů a politiků.

Bezprostředně před volbami si pak - mimochodem v rozhovoru pro nenáviděnou MF Dnes - přisadil: „Novináře dělím do dvou skupin. Tou první skupinou jsou normalizační komunistická práčata. Tento typ pokládám za novinářské prostitutky a hluboce jimi pohrdám. A pak je druhý typ novinářů. A to nejsou jen hlupáci, to jsou sebevědomí hlupáci, kteří píší o všem a nerozumějí ničemu. A tito hlupáci spolu s novinářskými kurvičkami vytvářejí mediální prostředí v této zemi.“

Po prohrané prezidentské volbě v roce 2003 se z Miloše Zemana stal politický důchodce na Vysočině. V průběhu let pak jako by novináři zapomněli, co o nich říkal. Nebo je snad k němu poutala jakási hassliebe, nenávistná láska. Začali si k němu jezdit pro rozumy a kritiku sociální demokracie, z níž časem odešel. (Několikrát si ostatně pro dávku ostrých názorů přijel v barvách deníku Právo i Jiří Ovčáček, budoucí hradní mluvčí.)

Zemanovi se pozice komentátora v důchodu líbila a stejně tak se novinářům líbilo, že je kdykoliv ochoten to aktivním politikům nandat „z odstupu“. Televizní moderátor Václav Moravec dával v Lidových novinách k dobru historku, jak ho lákal na rozhovor do Otázek na Kavčí hory, protože jiné štáby za Zemanem jezdily na Vysočinu. Byl ochotný mu koupit i tlačenku... Ale neuspěl.

Pak se ovšem Zemanovi zastesklo po vysoké politice. Nejdřív zkusil neúspěšně proniknout zpátky přes stranu Zemanovci, která ve volbách propadla. „Vrátím se na Vysočinu do své jezevčí nory,“ ohlásil, když viděl výsledek. Vydrželo mu to dva roky a pak oficiálně oznámil, že půjde do přímé volby prezidenta.

Takže se mu novináři zase hodili a navenek vůči nim nebyl tak krutý. Zato po úspěšné výhře se rozjel a překonával i sám sebe. Legendární se staly Hovory z Lán, v nichž padaly vulgarismy a Český rozhlas nakonec pořad zrušil. Vztahy s veřejnoprávním rádiem se ale v posledních letech znovu narovnávají, jen místo Radiožurnálu poskytuje Zeman výroční rozhovory pro stanici Plus.

Zato České televizi Zeman nemůže přijít na jméno. Mluví o ní jako o „souboru pitomých domovnic“, „špatné komerční televizi“ a „hlásné troubě TOP 09“, navrhuje ji zestátnit a připravit o poplatky. V Otázkách Václava Moravce byl naposledy před třemi lety a pak oznámil, že do pořadu už nikdy nepřijde.

Pro šíření svých názorů našel Zeman jiné platformy. Na rádiu Frekvence 1 má čtvrtletník Prezidentský Pressklub, kde ho zpovídá Luboš Xaver Veselý. Už devětkrát byl hostem živě vysílaného rozhovoru na serveru Blesk, vstřícný prostor má také v Nedělní partii televize Prima.

Ale zdaleka nejčastěji přináší interview s prezidentem server Parlamentní listy, kde je pořizuje redaktor Radim Panenka. Letos zveřejnil už dva, ani ne v měsíčním rozestupu - 28. ledna a 18. února. Panenka je také se Zemanovým mluvčím Jiřím Ovčáčkem podepsán pod souborným knižním vydáním pětadvaceti rozhovorů.

Zdá se tedy, že prezident přece jenom vzal na milost internet. Ještě jako důchodce z Vysočiny tvrdil, že zprávy si čte jen na teletextu a vřele ho doporučuje. Při obhajobě prezidentského mandátu pro něj bude právě internet naprosto klíčový. Už nemusí mírnit kritiku mainstreamových médií, protože má vybudovanou přímou cestu ke svým voličům, kteří navíc tradičním redakcím nedůvěřují.

Tak jako Donald Trump sděloval světu názory přes Twitter, použije Miloš Zeman svůj pravidelný prostor na webech. A novináři budou stejně jako v předchozích letech zápasit s tím, zda a čemu z jeho výroků mají vlastně dát prostor. Výsledek přinese zima 2018.

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE.
Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru