Zaplať pánbůh za výpady tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana.

Nebýt jich, třeba podlé a nestydaté lži, že to byli vojáci nizozemského kontingentu, nikoli bosenskosrbští hrdlořezové, kteří v roce 1995 naráz povraždili osm tisíc zajatých bosenských Muslimů ve Srebrenici, přišlo by k volbám v Nizozemsku asi o dost méně než úctyhodných 81 procent oprávněných voličů. Jenže urážky a také drzost, s níž se novodobý sultán domáhal v této zemi prostoru pro agitaci mezi tamějšími Turky před referendem o autoritářském posílení svých pravomocí, přiměla mnohé obyvatele k tomu, aby vsadili na jistotu. Tedy na Marka Rutteho, premiéra, jenž dokázal před pár dny razantním způsobem vykázat dva neohlášené turecké vládní agitátory – jeden ministr se snažil přiletět, jiná ministryně dorazila autem přes německou hranici – ze země.

Wilders Nedostal doping od Trumpa ani brexitu

V nizozemských volbách zvítězili s jasným náskokem liberálové premiéra Marka Rutteho.

Krajně pravicový Geert Wilders je s velkým odstupem druhý.

Wilders dosáhl na podobný výsledek jako za posledních 10 let.

Jeho podpora tak po brexitu a vítězství Donalda Trumpa nenarostla.

Celý článek Ondřeje Housky čtěte ZDE.

Populista Wilders v Nizozemsku prohrál.

Nizozemsko se zkrátka semklo kolem muže, který prokázal lídrovské kvality.

A odmítlo ztrumpovatět, tedy nějak zvlášť houfně podlehnout protiislámskému, protievropskému vábení, jímž se v zemi tulipánů začal prosazovat křikloun Geert Wilders.

Volby v západoevropských zemích, zejména těch, kde platí poměrné systémy, nikdy nebyly pro ostatní na kontinentu zrovna zajímavé. Je to logické už kvůli malé srozumitelnosti, která z nich vyplývá.

Z úspěchu se nikdy neraduje pouze jedna strana a vláda, která pak vznikne, je vždy koaliční. To platí i o včerejších volbách.

Rutteho Lidová strana pro svobodu a demokracii (VVD) sice výsledky ovládla, ale bude mít méně křesel v parlamentu než dosud, a bude tedy muset zahájit námluvy s menšími proevropskými pravicovými stranami.

Jinými slovy, v tomto ohledu se Nizozemsko nezměnilo. Ale právě to je strhující zprávou.

Žijeme v době, kterou poznamenává růst nacionalismu a izolacionismu. Za měsíc budou Francouzi hlasovat o svém novém prezidentovi, na podzim se budou konat parlamentní volby v Německu a pak přijdou na řadu také v Česku. Kdyby se měly potvrdit katastrofické úvahy o dominovém efektu populismu, uvedeném podle mnohých pozorovatelů do chodu britským referendem o odchodu z Evropské unie a vítězstvím Donalda Trumpa v USA, musely by být dnes všechny reflektory upřené na Geerta Wilderse, vlajkonoše prostiestablishmentového hněvu.

Jenže Rutteho brilantní postup vůči Erdoganovi, navíc provedený bez zbytečných urážek Turků a jejich dějin, reflektory nasměroval jinam.

Myšlenka, že je nutné zachovat vstřícnost k imigrantům a cizincům, ovšem s tím, že vám nikdo nemá právo kydat hnůj na hlavu, zase není takovým otloukánkem, jak se zdálo.