Knihy o běhání: Portrét běžce jako mladého čtenáře

◼ Ota Pavel
◼ Plná bedna šampaňského
◼ Olympia 1967

Velký sportovec jsem nikdy nebyl, jen mě bavilo běhat a nic jiného mi ani pořádně nešlo. Běhal jsem do školy, do Skautu, na atletiku i do knihovny a na povídkách Oty Pavla jsem vyrostl. Snad ještě raději než o běžci Emilu Zátopkovi jsem četl o cyklistech Janu Kubrovi a Janu Veselém, ale velmi rychle jsem zjistil, že ze mě žádný cyklista nebude. Povídka Jak to tenkrát běhal Zátopek mi však ukázala cestu: čím víc, tím líp, běžet, co to dá, a hlavně nezastavovat. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že občas je dobré i jen lehce klusat, a když si musím při běhu odskočit na malou, tak to není důvod mít zkažený celý příští týden.

◼ Miloslav Nevrlý
◼ Karpatské hry
◼ Skauting 1992, Vestri 2006

V první polovině devadesátých let běhání nikoho příliš nezajímalo. Na běžce bylo možné narazit leda náhodou s frekvencí přibližně jednou dvakrát ročně, a pokud jste sami okolo někoho proběhli, pak lidé propukali v záchvaty smíchu a psi vám šli po lýtkách. Už vůbec nikdo pak o běhání nepsal způsobem jako Miloslav Nevrlý. Žádné závodění, žádný organizovaný výkonnostní sport, jen čirá radost z intenzivního pohybu v lesích a na horách i ze života samotného. Ačkoli je, podobně jako u Oty Pavla, jistá stylistická vypjatost Nevrlého textů pro dospělého čtenáře těžko skousnutelná, jeho "hra na vlčí dech, na gazelí nohy" má v sobě mnohé, kvůli čemu se k ní vracet. Jen se nebát a vyběhnout, protože "běh je králem dne, často tím jediným pořádným, co za celý den uděláš".