Mladému, ještě nikdy do žádné funkce nezvolenému politikovi jeho původně zcela nepravděpodobná sázka vyšla. Původně favorizovaný kandidát tradiční pravice se zničil vlastními aférami, tradiční levici zdecimovala bilance její dosavadní vlády a kandidátka krajní pravice zničila své naděje nestátnickým projevem při televizním duelu. Na Emmanuela Macrona se proto mohla usmát štěstěna.

V neděli 7. května voliči rozhodli, že se stane hlavou Francie, druhé největší ekonomiky eurozóny. Na prostranství u pařížského Louvru někteří jeho stoupenci plakali, jiné zalévala vlna nadšení. Ale právě tento nebývalý optimismus bude v následujících týdnech a měsících podroben stejně mohutné zatěžkávací zkoušce. Nejprve při volbách do Národního shromáždění 11. a 18. června, kde hnutí Emmanuela Macrona bude chtít získat poslaneckou většinu, což není v tuto chvíli vůbec jisté, a potom, což je ještě důležitější, při prosazování reformních plánů. Ty sice Francie už léta, ne-li desetiletí potřebuje, ale jeho předchůdci, ať z pravice či z levice, s nimi opakovaně ve velké části společnosti naráželi na odpor.