To, že prezident republiky udělí amnestii odsouzenému, je výhradně jeho právo a nepřísluší mi to komentovat. Je možná jinou věcí, co v téhle záležitosti sliboval svým voličů, ale to také není můj problém. Co za zmínku stojí, je jeho vysvětlení, které jsem si v téhle souvislosti přečetl. Prý je pan Kajínek nevinný, anebo alespoň existují pochybnosti o jeho vině. Vzhledem k tomu, že pan Kajínek byl pravomocně odsouzen, může jít tak maximálně o pocit či vnitřní přesvědčení. Nic proti tomu. Jako kdokoliv jiný má na ně právo i prezident. Být toliko a pouze Ing. Milošem Zemanem, nebylo by nic proti ničemu, kdyby svou víru veřejně hlásal. Činí tak ostatně i jiní. Otázka zní, zda je vhodné, aby se takhle vyjadřoval coby prezident. Nadto co prezident nadaný právem abolice, agraciace případně rehabilitace. Česky a stručně řečeno – udílet milost.

Lze především předpokládat, že se na prezidentskou kancelář začne obracet řada jiných, kteří mají pocit, že oni či někdo jiný je nevinný a přitom úpí v žaláři. Což je zajisté především problém té kanceláře.

S panem prezidentem je ale potíž v tom, že jak to tak vypadá, nevynechá jedinou příležitost ke znevážení justice. Není to tak dávno, co vyhrožoval soudci podáním kárné žaloby za to, jak rozhodl. Byl to samozřejmě nesmysl, ale nutně musel u laiků vyvolat pocit, že systémově není něco v pořádku, když prezident musí takhle zasahovat. Trochu humorné bylo, že ač původním povoláním cosi jako ekonom, nedopočítal do tří, protože rozhodoval senát, a ne samotný soudce, na kterého mířil. Horší je, že ho vůbec něco takového napadlo. Gustav Husák, neblahé paměti, jehož fyziognomii nám pan prezident zvolna nabírá, pravda také asi nebyl s některými soudci spokojen, ale na veřejnosti k jejich postihu nebuntoval.

Před několika lety pan prezident zase prohlásil, že k Nejvyššímu soudu ztratil důvěru. A to jen proto, jak rozhodl v jedné věci jeden senát. V základu je opět početní chyba, protože Nejvyšší soud tvoří víc soudců než ten jeden senát. Což všechno dohromady budí ten dojem, že to pan prezident myslí tak nějak plošně. Že jednak nedůvěřuje celé justici, a zejména cítí potřebu to při každé příležitosti hlasitě meldovat. To by podle mě, jako ústavní činitel, neměl. I když se to panu prezidentovi možná nelíbí, v demokratických státech je justice tradiční složkou státní moci. Jednou ze tří. Tak je tomu i u nás. Další ústavou danou mocí, tedy poněkud volně řečeno kolegou, je moc výkonná. Do níž patří i prezident. Čímž chci říct, že není až tak úplně dobré, když jedna složka státní moci dává hlasitě najevo, že té druhé nevěří. Ospravedlnit něco takového nemůže ani to, že namísto plodné diskuse fungujícího team worku připomínají některé výměny názorů mezi ministry současné vlády hádku ožralých pirátů těsně předtím, než dojde na kudly. Dokonce je s podivem, že občas neteče pode dveřmi Strakovky krev. Spíš naopak. Nelze-li věřit vládě, měli bychom mít jistotu alespoň v justici. Míním přiměřenou a informovanou důvěru, nezpochybňovanou nepodloženými insinuacemi prezidenta.

Občasnému pocitu, že byl odsouzen nevinný, se v mé branži člověk nevyhne. Někdy je hodně palčivý, protože odsuzující rozsudek jde nejen proti osobnímu, řekněme lidskému přesvědčení, ale i proti všemu, co si našinec myslí jako odborník. Prostě takhle se to stát nemohlo, anebo se to stalo, ale není to trestný čin. Případně oboje. Zkrátka do nebes volající chyba, leč pravdu má soud. Když to dobře dopadne, stane se z člověka cynik a začne si ty hořké pocity kompenzovat vírou, že na každého neprávem odsouzeného připadne jeden nepotrestaný pachatel a tak se to statisticky vyrovná.

Jisté je, že v případě pana Kajínka není pan prezident prvním, kdo má nějaké pochybnosti. Pokud ale vím, tak doposud všichni ostatní měli výhrady k procesu, který byl s panem Kajínkem veden. O vině, či nevině nespekuloval nikdo. Doposud všichni, kteří se s nějakou znalostí k věci vyjadřovali, byli dost soudní či korektní, aby se do viny nepouštěli. Ani institut prezidentské milosti není systémově určen k nápravě justičních omylů, čemuž odpovídá i to, že po odborné stránce rozsudek a řízení nikdo nezkoumá. Ale i kdyby zkoumal, na výroku soudu nic nezmění. A měnit by to neměl, byť komentářovou formou, ani prezident.

Političtí analytici, případně jiní odborníci přes prezidenta Zemana, k nimž bych já rád přiřadil i psychiatry, by možná namítli, že to tak nemyslel, protože jednak zhusta mluví, aniž předtím myslel, a jednak neví, co říká. Přesto je to stále prezident a z tohoto titulu má jakousi odpovědnost. Poměrně jasně je to definované v prezidentském slibu, v němž mimo jiné deklaruje, že bude svůj úřad zastávat v zájmu všeho lidu. Nemyslím si, že by bylo v zájmu lidu, míněno všeho, dávat kontinuálně najevo, že justice je cosi, čemu není obecně co věřit. Možná se to líbí jeho voličům nebo si pan prezident myslí, že se jim to líbit bude, což náležitě ocení ve volbách, ale celkově to je prostě poněkud destruující. Není to žádná tragédie. Ale ve světě, kde už moc jistot nefunguje, je vcelku pitomost zpochybňovat nepodloženě i ty, které ještě existují a "makají". V roce 1919, konkrétně ve sporu Schenck proti USA (kdyby chtěl někdo hledat pramen) prohlásil ctihodný soudce Oliver Wendell Holmes mladší, že ani maximální ohled na svobodu slova nemůže chránit toho, kdo v divadle vyvolá paniku falešným pokřikem "hoří". Uznávám, že pan prezident vysloveně nekřičí, spíš jen tak občas zachrčí, ale stejně. A abych se právní tematiky držel až do konce, za polehčující okolnost nemůže být akceptována námitka eventuálních obhájců pana prezidenta, že jeho řeči stejně nikdo moc vážně nebere.