Finanční trhy začíná znervózňovat utlumování nekonvenčních měnových politik v mnoha vyspělých ekonomikách. Co nevidět budou Banka Japonska a Švýcarská národní banka jediné dvě centrální banky, které stále ještě v dlouhodobém výhledu zachovávají nekonvenční měnové politiky.

Federální rezervní systém USA začal svůj program nákupu aktiv (kvantitativní uvolňování neboli QE) postupně rušit v roce 2014 a normalizaci úrokových sazeb zahájil koncem roku 2015. Evropská centrální banka teď zvažuje, jak rychle bude svou politiku QE osekávat v roce 2018 a kdy se také začne postupně odklánět od záporných úrokových sazeb.

Obdobně britská centrální banka dokončila poslední kolo svého kvantitativního uvolňování, které spustila loni v červnu po referendu o brexitu, – a zvažuje zvýšení úrokových sazeb. Kanadská i australská centrální banka daly najevo, že zvýšení sazeb se blíží.

Přesto všechny tyto centrální banky budou muset nekonvenční měnové politiky znovu zavést, objeví-li se další recese nebo finanční krize. Vezměme si Fed, který má mezi centrálními bankami nejlepší postavení k odklonu od nekonvenčních měnových politik. I kdyby se jeho normalizační politice podařilo vrátit úrokové sazby na rovnovážnou úroveň, půjde nanejvýš o tříprocentní hladinu.

Je namístě připomenout, že ve dvou předchozích cyklech zpřísnění Fedu, činila rovnovážná míra 6,5 %, respektive 5,25 %. Když v letech 2007-2009 udeřila globální finanční krize a následná recese, Fed svou měnověpolitickou sazbu srazil z 5,25 % na 0 %. Když to ekonomiku stále nepozvedlo, Fed začal uskutečňovat nekonvenční měnové politiky a poprvé zahájil QE.

Úroky na nulu? To je málo

Jak ukázalo posledních několik cyklů měnové politiky, i když se Fedu podaří dostat rovnovážnou míru zpět na 3 %, než udeří další recese, stále nebude mít dost prostoru k účinným manévrům. Škrty úrokových sazeb narazí na nulovou dolní mez dřív, než dokážou smysluplně ovlivnit ekonomiku. A jakmile k tomu dojde, Fedu a ostatním významným centrálním bankám budou zbývat jen čtyři možnosti, každá s vlastními klady a zápory.

Zaprvé, centrální banky by nakupováním dlouhodobých státních dluhopisů nebo soukromých aktiv mohly obnovit politiky kvantitativního uvolňování či usnadňování úvěrů s cílem zvýšit likviditu a povzbudit půjčky. Vzhledem k masivnímu nafukování bilancí centrálních bank ale není QE laciné ani bez rizika.

Zadruhé, centrální banky by se mohly vrátit k záporným měnověpolitickým sazbám, jak v posledních letech vedle kvantitativního a úvěrového uvolnění učinila ECB a banky v Japonsku, Švýcarsku a některých dalších zemích. Na záporné úrokové sazby ale doplácejí střadatelé a banky, které tyto náklady přesouvají na zákazníky.

Zatřetí, centrální banky by mohly svou cílovou míru inflace změnit ze 2 % na, řekněme, 4 %. Fed a další centrální banky teď tuto možnost neformálně prověřují, protože by mohla zvýšit rovnovážnou úrokovou míru na 5-6 % a snížit riziko nárazu na nulovou dolní mez při další recesi.

Tato možnost je však z několika důvodů sporná. Pro centrální banky je náročné dosahovat už 2% míry inflace. Aby dosáhly cílové 4% inflace, musely by možná zavést víc nekonvenčních měnových politik na ještě delší dobu. Nadto by centrální banky neměly předpokládat, že by úprava inflačních očekávání ze 2 % na 4 % prošla hladce. Když se umožnilo vychýlení inflace ze 2 % na 4 % v 70. letech, inflační očekávání úplně ztratila ukotvení a růst cen výrazně přesáhl 4 %.

Poslední možností, již centrální banky mají, je snížit inflační cíl ze 2 % na třeba 0 %, jak radí Banka pro mezinárodní platby. Nižší inflační cíl by zmírnil potřebnost nekonvenčních politik, když se sazby blíží 0 % a inflace je stále pod 2 %.

Bez nekonvečních měnových politik to nepůjde

Většina centrálních bank má ale své důvody takovou strategii neuplatnit. V prvé řadě nulová inflace a vleklá období deflace – kdy je cíl 0% a inflace se vychýlí pod něj – mohou vést k dluhové deflaci. Pokud vzrostou reálné (inflačně očištěné) hodnoty nominálních dluhů, do úpadku by se mohlo dostat víc dlužníků. Navíc v malých otevřených ekonomikách by 0% cíl mohl posílit měnu a domácím exportérům a sektorům konkurujícím dovozu zvýšit výrobní a mzdové náklady.

Až nakonec udeří příští recese, centrální banky ve vyspělých ekonomikách nebudou mít jinou možnost než se znovu ponořit k nulové dolní mezi a současně zvolit jednu ze čtyř nevábných možností. Jejich rozhodnutí budou záviset na tom, jak vyhodnotí rizika nafukování svých bilancí, zatěžování bank a spotřebitelů náklady, usilování o potenciálně nedosažitelné inflační cíle a způsobení újmy tuzemským dlužníkům a výrobcům.

Jinými slovy, centrální banky se při nastavování svých politik budou střetat se stejnými dilematy, jaká provázela globální finanční krizi, včetně „otázky,“ zda uskutečňovat nekonvenční měnové politiky. Vzhledem k tomu, že při finančních nesnázích opět nutně dojde na lámání chleba, zdá se, že s nekonvenčními měnovými politikami se neloučíme.

Autor je výkonný ředitel Roubini Macro Associates a profesor ekonomie na Sternově fakultě obchodu Newyorské univerzity.

Copyright: Project Syndicate, 2017.

Chceme silnější Linet, neplánujeme firmu prodat, abychom měli peníze a klid, říká zakladatel společnosti Zbyněk Frolík - čtěte ZDE

Když napořád není navždy. Air Bank slibovala klientům trvale výhodné podmínky, garanci pak zrušila - čtěte ZDE

Evropská ekonomika potáhne český export. Kvůli nedostatku lidí nestíháme plnit požadavky ze zahraničí, stěžují si vývozci - čtěte ZDE

USA letos zvýšily vývoz ropy do Číny desetinásobně na miliardu dolarů. Blízkovýchodní těžaři si to ale nenechají líbit - čtěte ZDE

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, producenta Jakuba Horáka a dalších.