Na první pohled to může vypadat jako chvályhodná iniciativa: Ministerstvo životního prostředí chce v rámci boje se stále brutálnějším suchem finančně motivovat občany, aby daleko častěji v domácnostech, při zalévání zahrad a splachování toalet, využívali dešťovou vodu. Do druhého kola programu "Dešťovka" nalije stát v září dalších 240 milionů, když v prvním květnovém kole to bylo 110 milionů a zaprášilo se po nich během pouhých 28 hodin. Jak ministerstvo uvádí, jedna domácnost si může přijít na příspěvek až 105 tisíc korun.

Ačkoliv si ministr Richard Brabec myslí, že tímto způsobem odstartuje boom v lepším využívání srážkových vod, efekt může být přesně opačný. Veškeré takovéto dotace totiž nepochybně podvazují soukromou iniciativu, nikdo už do nákupu podzemních nádrží nebude ochoten bez subvence státu dát ani korunu. Brabec tím vyvolává nereálné očekávání, že se dostane na všechny. Nedostane, nemůže. V prvním kole bylo uspokojeno asi 2300 žadatelů, v druhém to má být kolem 5 tisíc. Kolik to může být celkem? 20 nebo 30 tisíc rodinných domů? Pořád to bude jen kapka v moři.

A konečným výsledkem bude, že většina z těch, kterým stát nepřispěje, bude cítit (oprávněně) velkou nespravedlnost. Je to podobné jako s takzvanými kotlíkovými dotacemi, dotacemi na zateplování atd. Příznačné je, že peníze spíše než k sociálně slabým míří k lidem bohatším, kteří se v dotační byrokracii dobře orientují (není jistě náhoda, že nejvíce žádostí z programu Dešťovka přišlo v prvním kole z Prahy a Středočeského kraje a poptávány byly hlavně příspěvky na sofistikovanější systémy). A tak je to u nás se všemi dotacemi. Chudí ze svých daní přispívají bohatým, aby měli ještě více. Andrej Babiš by mohl vyprávět.

Bývaly časy, kdy to bylo úplně jinak. Elity ze svých vlastních peněz výraznou měrou přispívaly na veřejnou infrastrukturu všeho druhu. Sirotčinci a chudobinci počínaje, kostely a divadly konče. Nebýt hraběte Šporka, nebyl by postaven barokní hospitál Kuks. Průmyslník Josef Jan Fryč nechal postavit v Ondřejově hvězdárnu, posléze ji daroval státu. Třeba Colloredo-Mansfeldové zase věnovali své pozemky, když se stavělo nedaleko Prahy, na kopci Pleš, plicní sanatorium. Česká země je doslova poseta těmito příběhy nesobectví.

Dovedete si toto představit dnes? Veřejný sektor je skrze dotace systematicky vysáván, dotační hydra ničí mecenáštví, elity přestaly cítit spoluzodpovědnost za společnost, je potírána veškerá činorodost, mizí i dobrovolnická práce. Všichni čekají, až co zaplatí stát nebo Brusel. Bez dotací už investuje jenom hlupák. Doslova kingem je na vsi ten starosta, který má v Praze či na kraji nejvíce kontaktů. Dříve či později nás tato dotační rakovina zahubí.

Není nic špatného, pokud stát bude financovat opatření, které povedou k hospodárnějšímu nakládání s vodou, k úsporám energií a k omezení emisí skleníkových plynů. Ale ať to dělá na veřejných budovách - školách, nemocnicích, úřadech. Může stavět i nové přehrady. Ve výsledku to bude mít i daleko větší efekt. Dotovat některým vybraným soukromým osobám jejich náklady na bydlení je morální hazard.

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru