Zítra to sice bude teprve osmdesát let od smrti prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, přesto je namístě připomenout dnes již legendární (nebo již dávno zapomenutou?) báseň Jaroslava Seiferta, kterou reagoval na smrt "svého prezidenta": "Za sto let možná děti našich dětí / svým dětem budou teskně vyprávěti / o šedém ránu čtrnáctého září / navěky označeném v kalendáři // To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě…"

Seifertova báseň pokračuje obrazy truchlení, ale v závěru i jistou vizí chybění českého prezidenta. Bude-li někomu chybět, nebudou to jenom Češi, naznačuje Seifert, ale celá Evropa: "Evropo, Evropo, až zvony rozhoupají / měla bys první být mezi těmi, kdož lkají…" Seifert měl tehdy na mysli především přicházející válečné hrozby. Těm by Masaryk jistě nezabránil, ale jeho politický postoj by býval mohl pomoci k tomu, aby "Evropa hrozná nad meči a děly…" přemýšlela a jednala jinak.