Zítra to sice bude teprve osmdesát let od smrti prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, přesto je namístě připomenout dnes již legendární (nebo již dávno zapomenutou?) báseň Jaroslava Seiferta, kterou reagoval na smrt "svého prezidenta": "Za sto let možná děti našich dětí / svým dětem budou teskně vyprávěti / o šedém ránu čtrnáctého září / navěky označeném v kalendáři // To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě…"

Seifertova báseň pokračuje obrazy truchlení, ale v závěru i jistou vizí chybění českého prezidenta. Bude-li někomu chybět, nebudou to jenom Češi, naznačuje Seifert, ale celá Evropa: "Evropo, Evropo, až zvony rozhoupají / měla bys první být mezi těmi, kdož lkají…" Seifert měl tehdy na mysli především přicházející válečné hrozby. Těm by Masaryk jistě nezabránil, ale jeho politický postoj by býval mohl pomoci k tomu, aby "Evropa hrozná nad meči a děly…" přemýšlela a jednala jinak.

Seifertova zpráva budoucím generacím, které si mají pamatovat ono kalné ráno, není než výzvou k uchopení Masarykova dědictví. Snažíme se − říkáme si, že se o to snažíme − už osmdesát let. Po listopadu 1989 opět s novou vervou. A přesto si s tou zátěží, kterou si táhneme dějinami, pořád nějak nevíme rady. Masaryk je ikona, s níž chodíme do procesí a pod níž se modlíme k Bohu demokracie. Masaryk je mýtus, o němž se nepochybuje, který ale každý, podobně jako dědictví Václava Havla, využívá, jak a když se mu to hodí. Masaryk je, opět jako Havel, důkazem české světovosti, minimálně pak doložením toho, že i tak malý národ může světu dát osobnost mezinárodního významu.

Čím ale tento profesor sociologie, který se vědecky proslavil svým spisem o sebevraždě, může inspirovat digitální dobu, v níž se individualita rozpustila v nekonečném množení mediálních otisků a vytvořila "dividua", "rozštěpence", kterým je zapovězena možnost scelení? Co může Masaryk říci ke krizi demokracie, která je podle všeho způsobena podstatnou proměnou kapitalistického systému v tekutého finančního Leviathana, již Masaryk přinejlepším nemohl zažít, a tudíž ani promyslet? Proč si tedy během zítřejšího kalného rána připomínat Masaryka, aby nešlo jen o pietní a často trochu koženou vzpomínku na zakladatele státu?

Masaryk nechal Česku a Evropě důraz na dvě vzájemně propojená slova: humanismus a prakticismus. Lidskost se nevykazuje velkými slovy, teoretickými rozbory lidskosti od antiky po moderní myšlení. Humanita není heslo, nýbrž vždy konkrétní, praktický vztah. Máme-li se chovat lidsky − a pro Masaryka je česká otázka vždy otázkou lidskosti, otázkou sociální −, pak musíme dbát především na budování vztahů s druhými. Nejen mezi sebou v poklidném závětří domova, ale i s cizími, s nimiž žijeme i tehdy, když se o ně záměrně nezajímáme a když je sebeobranně vystrkujeme ze svých životů. Ostatně i sám Masaryk si na svém nepřesvědčivém vztahování k českým Němcům přímo osahal, kam nedostatky takového vztahování vedou.

Prakticismus Masarykův − neboli ohled na prosazování ideálů humanistických mravním, tedy zaujatým, vztahovým činem, nikoliv pouze slovem − je pro dnešní dobu svářící se o pravdu a její výklad mimořádně inspirativní. Říká totiž poměrně jasně, že pravda není v nějakém rozumovém posuzování či poměřování pravdivostních výroků, nýbrž vystupuje až v konkrétních činech, které ale podle Masaryka musí mít rámec humanisticky chápané, a tedy opět vztahové svobody. Pravda je vždy praktická, řekl by Masaryk a možná by dodal, že jde o vztah životní: vyjevuje se v tom, co a jak žijeme, nikoliv pouze v tom, co a jak o ní říkáme.

Skoro nejlépe a nejpřesněji to Masaryk říká v jedné velmi známé větě. Navíc tak činí ve spojení s pojmem, jehož inflační frekvence ve veřejné debatě sama o sobě naznačuje, že s ním máme vážný problém a že je tak či onak i s námi v jakési podstatné krizi: "Demokracii dělají demokrati a lepší demokracii lepší demokrati. Pravda je ve všem, i v politice, nejpraktičtější."

Zítra, to kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě!