Kdysi jsem v nějaké knize četl, že americká občanská válka (známá též jako válka Severu proti Jihu) byla nezvykle krvavá, a důvodem byl technologický pokrok. Vojáci na obou stranách měli k dispozici nové, účinnější zbraně, ale nebyli na to připravení. Ne snad že by je neuměli používat, to nebylo zas tak těžké. Problém byl údajně v tom, že nevěděli, jak se mají tváří v tvář takto vyzbrojenému protivníkovi chovat. Všechny taktické i strategické postupy byly připravené na předchozí generaci zbraní. Proti nim si armády vytvořily účinné postupy, věděly, jak se správně krýt, jak takticky postupovat. Najednou se situace změnila a vojáci, zvyklí na jiné typy útoků, se tváří v tvář novým zbraním chovali naprosto neefektivně.
Nevím, jestli to je opravdu tak, nejsem vojenský historik, ale to tvrzení mě zaujalo. Lidé, zvyklí na nějaké postupy, najednou čelí zcela novým technickým možnostem a teprve se učí, jaké nebezpečí na ně číhá.
Před pár týdny jsem dostal zajímavou otázku: Jaký má vliv záplava informací na demokracii? Když jsem přemýšlel nad odpovědí, vzpomněl jsem si právě na citovanou pasáž o občanské válce, protože v současnosti zažíváme jemnější verzi téhož. Lidé, zvyklí na mnohasetletý "informační monopol" médií, jsou náhle konfrontováni s novou situací.
Dnes už neplatí ono známé "psali to v novinách". Moje babička brala obsah novin docela vážně. Její hlavní argument zněl: "Proč by to psali, kdyby to nebyla pravda?" Jedinou výjimkou byla politika, tam byla přesvědčená, že to jsou občas lži, protože měla s vládnoucí státostranou své zkušenosti. Ale jinak beze zbytku věřila tomu, co četla.
V mnoha lidech to přetrvává dodneška. Čtou noviny, sledují zprávy, čtou internet a mají podvědomou tendenci přečtenému věřit. Předpokládají, že kdyby to nebyla pravda, tak by to přece nikdo nepsal. Někteří věří i tomu, že "by to nikdo nedovolil napsat". Konfrontace s realitou pro ně bývá náročná a představa, že na internet může napsat kdokoli cokoli, a klidně i na stránky, co budou vypadat jako zpravodajské, je znejistí.
"Čemu máme tedy věřit, když může napsat kdo chce co chce?" je logická otázka. Odpověď je bohužel jednoduchá na poslech, ale složitá na uchopení: Musíte se naučit vyhodnocovat zprávy, pracovat s informacemi, vyhýbat se konfirmačnímu zkreslení… Což je náročné, nemluvě o tom, že ve škole se o tom moc nedozvěděli. Ze školy vědí, kdy upálili Husa, ale nevědí, jak poznat falešnou zprávu nebo fámu.
A tak někteří podlehnou dojmu, že "se nedá nikomu věřit". Je to jednoduchá odpověď, která nevyžaduje moc úsilí. Prostě "ničemu nevěřím", protože "se nedá poznat, komu věřit". Ve skutečnosti přesně tito lidé věří spoustě informací. Jak je to možné? No je to prosté: stačí jim informace vhodně zabalit do kontextu "nikomu nelze věřit".
Třeba: "Svět ovládají mimozemšťané, ale média o tom mlčí. Tady je vidět, že se nikomu nedá věřit." Lidská psychika se už postará o to, že informace, které podporují naše přesvědčení, se uloží do paměti mnohem pevněji. Takže: "Nikomu se nedá věřit. Proč? No jak mám třeba věřit médiím, když nám zamlčují, že svět ovládají mimozemšťané!" Jistě, je to extrém, ale i tomu někdo věří.
Kdo nevěří, tomu poskytneme "důkazy": "Copak jsi nečetl ty desítky webových stránek a článků, které o tom píšou?" Je zvláštní, že tento argument často používají právě ti lidé, kteří "ničemu nevěří".
Technologická změna přišla rychleji, než si na ni lidé zvykli. Internetová svoboda šíření informací přinesla nutnost naučit se s informacemi pracovat mnohem pečlivěji a důkladněji než v dobách, kdy se o totéž, alespoň částečně, staraly noviny se svou hierarchií redaktorů, editorů, šéfredaktorů a rešeršérů. Práci s posouzením validity zpráv už za vás dneska nikdo neudělá. Musíte se to naučit sami.
Říct "nedá se nikomu a ničemu věřit" nevede k tomu, že se stanete vůči dezinformacím imunními. Naopak. Znamená to, že jste rezignovali na vlastní racionální posuzování hodnoty zpráv, co se k vám dostávají, a hodnotíte je jen na základě emocí, co ve vás vyvolají. Ať chcete nebo ne. A nazvat nesmysl "alternativní pravdou" je jen kognitivní berlička.
