Slovenský ústavní soud těžko považovat za ztělesnění spravedlnosti, na to příliš často šel na ruku Mečiarovým a Ficovým vládám. Občas však příjemně překvapí. Přesněji, existuje aspoň jeden senát, jedna kombinace soudců ústavního soudu, za jejichž rozhodnutí se není třeba stydět. Andrej Babiš má smůlu, že narazil právě na ni. Proto padl rozsudek, který je v souladu s přirozeným citem pro spravedlnost, odborností i se zdravým rozumem.

Andrej Babiš zůstává ve svazcích StB. Proti rozhodnutí slovenského Ústavního soudu se chce bránit, zažaluje ministerstvo vnitra

Všechny tři se totiž shodnou na tom, že bývalí agenti StB nejsou právě důvěryhodní svědci ani tehdy, když právě o sobě tvrdí, že si vymýšleli. A že jejich slovo určitě nemá větší váhu než množství vzájemně se potvrzujících a provázaných dobových dokumentů. Zejména, když se historici a odborníci zabývající se tím, jak komunistická tajná služba fungovala a dokumentovala vlastní činnost, shodnou na tom, že předloženým spisům StB je možné věřit alespoň v hlavním bodě: Babiš s StB vědomě spolupracoval.

Principiálně ještě důležitější je rozhodnutí ústavního soudu, které by mělo ukončit absurdní praxi žalob na Ústav paměti národa (ÚPN) od těch, kteří tvrdí, že se v evidenci agentů StB ocitli neprávem. Nižší soudy jim často dávaly za pravdu a nařizovaly je vyjmout z evidence, třebaže to bylo v rozporu se zákonem, který definoval povinnosti ÚPN. Nemluvě o obyčejné soudnosti.

Dokumenty StB včetně registračních protokolů jsou historickými dokumenty. Povinností ústavu je zveřejnit je bez ohledu na to, zda jsou ve všech svých detailech pravdivé. Tak to totiž s historickými dokumenty bývá, že je potřeba je zachovat, zpřístupnit a zkoumat v jejich úplnosti. Jenom tak se dopátráte historické pravdy – včetně toho, zda někdo mohl být v dokumentech úplně neprávem nebo byl například ke spolupráci donucen.

Vyrovnání s minulostí nepomůže soudně nařízené falšování historického zdroje, ale vysvětlení toho, jakými cestami se v něm někdo mohl ocitnout, že za to konkrétní člověk skutečně vždy nemohl a nejednou si zaslouží spíš pochopení než odsudek. A pokud má někdo pocit, že se v seznamu agentů ocitl neprávem, měl by logicky žalovat ty, kteří tyto spisy vytvořili. Babiš by se tedy měl soudit s estébáky, kteří mu – alespoň podle něho – strašně ukřivdili. A ne s ústavem, který tuto "křivdu" zveřejnil.

Druhou stranou mince je, že rozsudek sice mnoho slušných lidí potěší a ztíží falšování dějin, Babišovými voliči však nehne. Pokud někoho netrápí neustálé zneužívání politické moci pro vlastní obohacování a ani to, že byl Babiš opakovaně přistižen při lži, nebude mu překážet ani spolupráce s StB. Pokud tedy vůbec uvěří tomu, že může být na kritice jeho idolu něco pravdivého.

Je možné maximálně doufat, že alespoň část nerozhodnutých to přiměje dát svůj hlas demokratičtějším politikům. Babiš sice blížící se české volby i tak vyhraje, ale nebude po nich tak silný, jak by mohl být.

Autor je komentátorem Denníku N, kde tento komentář vyšel.

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, producenta Jakuba Horáka a dalších.