Prezident Miloš Zeman je v dobrém psychickém i fyzickém stavu, oznámilo počátkem týdne lékařské konzilium.

Zbylá část české populace, která osobním lékařským konziliem nedisponuje, se musí spolehnout na úsudek svůj, své rodiny, případně praktického lékaře.

První zkušenost s tuzemskou zdravotní a sociální péčí přichází nejpozději ve středním věku. Kromě toho, že člověk řeší sám sebe (zakládá další rodinu, loučí se s původní rodinou, jde si nechat udělat kompletní plastiku, zaplatí si kurz létání a padání apod.), stane se téměř automaticky příslušníkem takzvané sendvičové generace.

Krásný název, o kterém určitě hrabě John Montagu ze Sandwiche, praotec rychlého občerstvení, nikdy neslyšel, dojde naplnění ve chvíli, kdy je s nemocným potomkem vyhozen dětským lékařem v jedenáct dopoledne (skončila pracovní doba dětské ambulance), kam dorazil se zpožděním, protože dopoledne strávil čas s praktickým lékařem svých rodičů, od kterého potřeboval získat recept, případně doporučení na další vyšetření či poukaz na cokoliv.

Situaci s dítětem vyřeší promptně návštěvou pohotovosti, kde čelí podmračeným pohledům a nevysloveným i vysloveným otázkám typu "proč nemůže jít k doktorovi a zneužíváte…". Osobní infarktový stav pomůže vylepšit panák, a to i s vědomím, že alkohol zabíjí mozkové buňky, což se v danou chvíli zdá jako lepší varianta toho, co člověka může potkat.

A rodiče prostě chvíli počkají, koneckonců jediné, čím skutečně disponují, je volný čas. Když první nápor pomine, nastává čas popřemýšlet o vlastní budoucnosti, kde se s pravděpodobností jedna ku deseti milionům lékařské konzilium vyskytovat nebude.

Šance na dlouhověkost rychle roste. Podíl starých lidí bude v Česku (spolu s Finskem, Dánskem a Nizozemskem) podle odhadů Evropské unie růst o něco rychleji než třeba v Německu, které ovšem o dovoz starých Čechů zájem mít rozhodně nebude. Prodlužování věku dožití svědčí o tuzemské kvalitní zdravotní péči, která aspoň doposud dokázala přežít e-recepty, boj o platy zdravotníků, všechny nové a posléze zavržené koncepce financování a častou výměnu ministrů.

V roce 2004 v České republice žilo 308 tisíc lidí starších osmdesáti let. Koncem roku 2016 to bylo 425 tisíc. V roce 2030 by se jejich počet měl zvýšit na 800 tisíc a v roce 2050, kdy se k tomuto věku přiblíží tzv. Husákovy děti, naroste celkový počet lidí nad 80 let věku na 1,2 milionu. Pokud nyní řešíme především nedostatek škol, je vcelku jisté, že minimálně za dvě tři desetiletí budeme stejně naléhavě řešit naprostý nedostatek pečovatelů, sociálních služeb i domů pro přestárlé. S ohledem na flexibilitu tuzemské státní správy řešit cokoliv v reálném čase (tedy tak, aby všechno fungovalo, když je potřeba) mají dnešní čtyřicátníci nejvyšší čas se zapsat na čekací listinu nejbližšího domu seniorů.

Do té doby, než se (možná) dočkají ústavní péče, ovšem platí všude dobře, doma nejlíp. Tuto pravdu, kterou nám opakovali prarodiče, potvrdili v mnoha studiích i vědci. Jenže být doma, tedy ve svém, v moderním světě vyžaduje spoustu úsilí a finance a také pevné zdraví, aby člověk dokázal oběhnout všechny instituce, od kterých bude potřebovat razítko. Praxe se totiž vyznačuje neschopností propojit zdravotnictví se sociální péčí. Koneckonců jde o dva resorty, jejichž ministři spolu také, zejména v koaličních vládách, moc nemluvili. České zákony proto rozdělují péči zdravotnickou, která je na předpis od lékaře zdarma (ta zahrnuje převazy, injekce apod.), a sociální − pečovatelskou, kterou si každý hradí sám.

Maximální cena sociálních služeb je podle posledního ceníku ministerstva práce a sociálních věcí 130 korun za hodinu. Cena soukromých služeb se pohybuje od 150 korun výše. Pokud by člověk chtěl nebo třeba potřeboval celodenní péči, stálo by ho to za současných podmínek zhruba 90 tisíc korun čistého za měsíc. Proti tomu i superluxusní dům seniorů v ceně mnoha desítek tisíc za měsíc vypadá jako docela levná záležitost. A to je cena jen za péči. Náklady na úklid, žehlení, pedikúru či nákupy se hradí zvlášť. V podstatě být spokojeným seniorem v domácnosti vyžaduje výrazně nadprůměrné manažerské příjmy, nikoliv dvanáctitisícový průměrný důchod v lepším případě vylepšený příspěvkem na péči. Představa, že si na kompletní domácí péči naspoří i člověk se středním výdělkem, je iluzorní. Bez ohledu na to, zda se konečně nějaká vláda rozhoupá k dalšímu pokusu penzijní reformy.

Neplacená práce − 40 procent HDP

Jestliže dítě podle propočtů expertů stojí od plenek k maturitě zhruba tři miliony korun, potom nutné výdaje na klidné stáří v domácím prostředí převyšují milion za rok. To donutí i jedince, který − co se týká vztahu k dětem − souzní s Herodesem (to je ten, který chtěl zabít Ježíška, a aby se nezmýlil, nechal zmasakrovat všechny prvorozené, ale stejně mu to k ničemu nebylo), k úvaze, jestli by spíš nebylo levnější mít víc dětí.

Není sám. Neplacená práce potomků, kteří se v domácí péči starají o své blízké, podle odhadů Evropské unie odpovídá 36,8 procenta HDP. Podle světových statistik 40 až 60 procent lidí ve věku nad 80 let potřebuje nějaký typ dlouhodobé péče, což neznamená, že musí být nutně pod celodenním dozorem lékaře.

V Česku se podle odhadů zdejšího statistického úřadu a Alzheimerovy společnosti stará o své bližní neformálně a neplaceně na čtvrt milionu lidí. Většina z nich by uvítala větší pomoc státu, ale nemají na ni − ani sílu, ani peníze.

Domácí péče je přitom výrazně levnější: stát dotuje jednoho pacienta v ústavu 141 066 korunami za rok. Oproti tomu domácí péče, tedy dotace na terénní služby, placená státem činí 15 557 korun za rok. Jenže člověk na vyřízení všech záležitostí může čekat tak dlouho, že je skoro lepší si tam dopsat vlastní jméno s vědomím, že když to už nestihneme využít pro rodiče, bude se pomoc státu vztahovat aspoň na nás.

Mezitím můžeme vzhlížet třeba ke Švédsku, kde je jeden terénní pracovník na jednoho každého, kdo pomoc potřebuje. V Česku má oproti tomu jeden pracovník pečovatelské služby na starosti sedm klientů. A při přesunech mezi nimi bezpochyby sní o švédském systému.

Až budu velký, bude ze mě…

Sendvičová generace má přesto jednu nespornou výhodu. Může s vyhlídkou na své krásné stáří zapracovat na změně, především při volbách. Koneckonců politici si volební sílu budoucích i současných důchodců uvědomují. Minulá vláda změnila výpočet důchodu, přidala všem. Také zavedla placenou paliativní péči (na to, že ji bude potřebovat, ovšem raději nemyslí nikdo) a institut ošetřovného. Pravda, ošetřovat může člověk svého blízkého jenom jednou za rok, a to ještě za splnění podmínek, které jsou často nesplnitelné, nicméně pokrok to bude (platí od června 2018), byť ne pro všechny. Pro ty, kteří se starají o příbuzné s demencí, o žádné ulehčení nejde. Alzheimer a další druhy ztráty paměti se táhnou léta, nikoliv týdny, které nabízí zákon.

Česká republika vydává na dlouhodobou péči v rámci unie skoro nejméně, zhruba 0,75 procenta hrubého domácího produktu. Pro srovnání průměr EU činí 1,75 procenta, výdaje skandinávských zemí se pohybují mezi 3,5 a 4,5 procenta. Sociální služby už dnes ve velkém spoléhají na soukromé sponzory. Jaký je přístup státu, ukazuje už to, že státní dotace neziskovým organizacím putují především do sportu. Na sociální věci, což zahrnuje i pomoc seniorům, jde dotačních 5,32 miliardy, tedy třicet procent z celku.

Faktem je, že když politici přidají na péči o lidi, kteří už k volbám velmi často nechodí (nemohou kvůli zdraví), budou jim chybět peníze na podporu těch, které mohou oslovit, aniž by museli kontrolovat, jestli mají funkční naslouchátko. Vlaky zdarma se politicky prodávají podstatně lépe než inkontinenční pomůcky. A jestliže platí, že dva z deseti lidí nad 80 let trpí demencí a v kategorii nad devadesát let je to každý druhý, potom jde z hlediska politiky o ztracenou skupinu. Jejich potomci, kteří se o ně starají, nemají čas zkoumat volební programy.

"Až budu starým mužem, budu staré knihy číst a mladé víno lisovat, až budu starým mužem, budu si konečně jist…" představuje si budoucnost Jaromír Nohavica. ­V reálu si za poslední peníze z penze koupí sotva to částečně dotované naslouchátko. A pak si půjde sednout s rohlíkem do parku. Od dob, kdy Karel Kryl psal, že se třese strachy, až z něj taky jednou bude důchodce, se nic moc nezměnilo. Snad jen to, že současník má podstatně větší šanci být důchodcem výrazně delší dobu než příslušník předcházející generace. Tedy pokud se nestane prezidentem.

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, producenta Jakuba Horáka a dalších.