Dnešní politik má před sebou těžkou volbu. Jak se nám pod nohama ztrácí role národních států, musí si i národní politici hledat své nové pískoviště. Koneckonců podobně, jako si nové pískoviště našli kdysi koželuhové, kterých již nebylo tolik třeba, děti (nové pískoviště na sociálních sítích), pošta (nástupem emailu) a tak dále. Brzy, zdá se, se s něčím takovým budou muset popasovat řidiči celého světa, máme-li věřit, že se lidským řidičům brzy vypaří volant před rukama. Politikům se zase pod rukama pomaloučku rozpouští veliký, důležitý a soběstačný národní stát.

Cesta je trojí. Buď se z národního politika stane politik nadnárodní, někdo, kdo dokáže tématy většími, než je národ, oslovit více lidí než právě jen ten svůj národ. Což je ale těžké, protože vás volí jen lidi z daného národa. Na rozdíl třeba od toho, nabízíte-li kvalitní výrobek. To pro vás může (nákupem) "hlasovat" po celém světě kdokoli, koho zaujmete. V politice nikoli.

V politice také stojíte pouze proti politické konkurenci, která je omezena stejným národem, kdežto v obchodě máte co do činění s konkurencí, která je světová. Jinými slovy, obchod (věda a od jisté úrovně také umění) vás téměř od začátku nutí makat na výrobě kvality na světové úrovni, kdežto politika vás nutí pouze k lokálním dovednostem. Nadnárodní politici jsou vzácní, dnes mezi ně patří třeba Merkelová, která se stará o víc, než co z definice spadá do její národní kompetence (což jí někteří vyčítají).

Ve starých vyjetých kolejích

Druhá cesta je zůstat v oné tradiční roli národního politika a tvářit se, že se vlastně nic neděje a že se svět nemění a že vše půjde dál. Takoví politici jsou většinou trochu "odkecaní", neboť se jim vyčerpává téma. Zkrátka řečeno, filozofie bismarckovských národních států takto daleko nedohlédla a nemá připravené žádné notičky, žádnou filozofii, žádné zajímavé či hřejivé zítřky, není s to strhnout žádné pozitivní emoce, vlastně ani žádné emoce obecně.

Jsou to politici, kteří se jeví nudně, byrokraticky, hovoří jazykem, který nikomu nedává moc veliký smysl, na inteligenci posluchače či řečníka paradoxně nehledě. Takovým typickým politikem této staré vlny byl, mohu-li, François Hollande: irelevantní a bez odkazu. Myslím to zcela bez urážky, takových premiérů je v Evropě většina, včetně našeho právě odešlého Bohuslava Sobotky (kterého si jinak profesně vážím pro mnoho jiných věcí a myslím si, že si v mnoha věcech zasloužil větší poděkování, než kterého se mu v tichosti dostalo).

A třetím typem je člověk, který se hledá v rétorice zapadlých vlastenců z minulého století. Cizina je zlo, mezinárodní spolupráce je zbytečná, my si tady vystačíme, co je české, to je hezké, včetně korupce české a jiných našich vlastností. Tito politici jen čekají, až se náš vůz dostane do prudší zatáčky, občas píchne cestou kolo nebo zdraží benzin − a hned začnou křičet, vidíte, my jsme hned říkali, že je auto "blbej nápad" a že jsme měli jít pěšky nebo maximálně jet na mezcích, a na tyhle novinky, které jsou tak leda od čerta, na ty my kašleme.

Nikoli bezpečí, ale odvaha

Stejně jako u Uberu a podobných služeb lidé už nepotřebují koordinujícího dispečera, který nejenže zdržuje a je vlastně zbytečný, ale občas nás koordinuje pěkně blbě. Stěžejní věci se dávno, dávno nerozhodují na úrovni státu, ale nad ním, na úrovni naší civilizace či lidstva. Čím dříve si toto uvědomíme, tím lépe budeme rozumět světu kolem. Správnou reakcí na strach není bezpečí (to je nemožné, na této planetě nežije žádný živočišný druh, který je v bezpečí), ale odvaha.

V následujících týdnech se rozhodne, kam půjdeme. Jestli budeme zapáchat v politickém hnijícím, nudném, staromódním přešlapujícím kolečku (podívejte, jak hluboko jsme klesli), nebo jestli se na poslední chvíli vzpamatujeme a dáme se na cestu spolupráce mezi národy, cestou vědy, vzdělávání, odvahy a správného bohémství.

V tom všem máme světu co nabídnout. Máme co nabídnout sobě?

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, producenta Jakuba Horáka a dalších.