Dělal jsem počátkem týdne rozhovor s bývalým prezidentským kandidátem (a také bývalým podnikatelem) Michalem Horáčkem. Byl to přímý přenos "vysílaný" na webu a mimo jiné jsem v něm kladl i otázky zaslané diváky. Jedna z nich zněla: "Co říkáte na našeho prezidenta?"

Trochu jsem se bál, že to nastartuje dlouhou tirádu hodnotící činy a slova naší hlavy státu. Ale Michal Horáček mě překvapil. Usmál se a řekl pouze: "Nic." A po malé odmlce ještě dodal: "Protože jestli něco prezident strašně chce, tak abychom o něm mluvili. Ale já mu tu radost neudělám."

Což celkem přesně vyjadřuje i moje pocity. Když minulý týden prezident se svými kolegy spálil na Hradě červené trenýrky, komentoval jsem to jednou větou: "Pojďme o tom nemluvit." Protože to je to nejlepší, co se dá udělat.

Minimálně pro ty, kteří mají ten luxus, že si ignorovat hlavu státu mohou dovolit. Ale možná je načase rozšířit tuto výsadu i na média a novináře. Happening z minulého týdne, lživě anoncovaný jako "tiskový brífink", je sám o sobě dobrým důvodem.

Hrad posunul svůj beztak problematický vztah k médiím ještě o pořádný kus dál. Rozhodl se nedodržovat ani základní formální pravidla. Když někoho pozvete na tiskovou konferenci, třeba i bez následných otázek, očekává se, že budete mít nějaké prohlášení. A klidně to může být nových dvacet vulgarit na adresu novinářů formou sonetu. Avšak když pak jen šaškujete se spodním prádlem, je to výsměch a provokace.

Média mají ke skutkům i slovům hlavy státu cosi, čemu se říká "zpravodajská povinnost". Za normální situace, v normální zemi, k normálnímu prezidentovi. Současný prezident se rozhodl být "nenormální", se všemi klady i zápory, které to obnáší. Podobně jako Donald Trump chce dokazovat, jak jsou pro něj média bezcenná a nevýznamná.

A vlastně má asi pravdu. Prezidentovi příznivci tenhle přístup oceňují, vždyť zametání s "pražskými elitami" (ať už toto označení použijeme s jakýmkoli hodnotícím zabarvením) bylo jedním z důvodů, proč hlavu státu volili. Funguje to, což mimo jiné dokazuje i fakt, že prezidentova obliba neklesá.

Nic nového se z aktuálních skutků a činů hlavy státu nedozvědí ani prezidentovi odpůrci. Mohou se jen pomilionté navzájem ujišťovat, jak je to strašné, nedůstojné a nepochopitelné. Což je další věc, která prezidentovi vyhovuje. Jeho taktika je až průzračně jasná: odměňovat příznivce a štvát své odpůrce. Tečka.

Možná je tedy načase přepnout se z módu "zpravodajské povinnosti" do jakési "zpravodajské ostražitosti". Prezidenta coby jednoho z nejdůležitějších lidí v zemi sledovat, ale zároveň s klidným srdcem ignorovat nejméně devadesát procent toho, co hlava státu aktuálně dělá. Protože to není nic jiného než škodolibý, zlomyslný cirkus. Tak jako se v televizi "vypípávají" a v novinách "vyhvězdičkovávají" vulgarity, můžeme se rozhodnout, že až na opodstatněné výjimky budeme mít "vypípaného" a "vyhvězdičkovaného" prezidenta.

Byla by to skvělá duševní hygiena hlavně pro všechny, které hlava českého státu rozčiluje a nenechává klidnými. Je to možná klišé, ale ustálené rčení "sejde z očí, sejde z mysli" opravdu funguje. Netřeba se bát, že by nám něco uteklo. Paradigma nových médií zní: "Když je zpráva dostatečně důležitá, své konzumenty si najde." Pro éru "vypípaného" prezidenta si můžeme stanovit motto: Až prezident učiní něco opravdu důležitého, ono si nás to najde.

Do té doby ***.

Související