Už během volební kampaně v roce 2016 to vypadalo, že téma Írán je pro Donalda Trumpa takřka obsesí. A náležitě si ji pěstoval i po svém zvolení, když prosadil zrušení dohody mezi Teheránem a mezinárodním společenstvím o omezení svého jaderného programu výměnou za zrušení ekonomických sankcí.
Pro íránské vedení Trump za celou dobu nenacházel jediného dobrého slova. Až do tohoto týdne, kdy řekl, že by byl ochotný se s íránskými vůdci sejít.
Zdá se, jako by se rýsovala Trumpova diplomatická metoda: nejprve urazit svého partnera, naplivat na něj špínu a pokusit se ho co nejvíce ponížit. Po vyhrocení situace následuje nabídka k osobnímu jednání a snaze najít nějaké přijatelné řešení (jen mu, proboha, neříkejme kompromis). Vysílený a unavený partner se pak ještě rád dohodne.
Takto Trump dosáhl setkání se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem nebo dojednal dočasné příměří v obchodní válce s Evropskou unií s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.
Jenže co možná funguje v realitním byznysu na Manhattanu a na někoho může udělat dojem, u jiného narazí. Íránští představitelé na různých úrovních dali najevo, že i když má jejich země ekonomické potíže, Trumpův návrh je jen "sen". A že oni nejsou Severokorejci a Američanům nevěří, protože podle nich nedrží slovo.
Naopak, v Teheránu po vypovězení smlouvy vzrostl vliv konzervativců, kteří byli od počátku proti dohodě s mezinárodním společenstvím. Prezidenta Hasana Rúháního, zastánce dohody se Západem, si dokonce parlament předvolal, aby vysvětlil, jak se chce vyrovnat s ekonomickými těžkostmi vyplývajícími z obnovení amerických sankcí.
Trump se domnívá, že Íránce dotlačí k ústupkům a ti budou ochotnější se domluvit. Zatím se mu daří spíš posilovat ty, kteří chtějí režim utužit. Íránci opravdu nejsou tak zoufalí jako Severokorejci.
