Minulý týden jsem mluvil s jedním ředitelem vývojářské firmy. Má schopný tým vývojářů, kteří programují velmi solidní produkt, ale pan ředitel byl přesto nespokojený. "Máme konkurenci, která dělá něco podobného, jako děláme my. Trh máme víceméně stabilně rozdělený, jenže to funguje tak, že s novinkami přichází oni. Oni to nabídnou jako první, a my to pak po čase musíme udělat taky, když si chceme pozici udržet…"

Vím, že jim jejich tým šlape a funguje. Práci mají organizovanou, projektové řízení klape, vývojáři vyvíjejí, jen v těch inovacích se jim nedaří. "Oni udělají, co po nich chci, a udělají to skvěle, ale s ničím novým nepřijdou. To jim na tom nezáleží?!"

Možná zažíváte stejný příběh ve vlastní firmě. Možná i vám připadá, že vaši lidé, jakkoli jsou skvělí, se nehrnou dopředu. Spíš jen jako by pomalou a pečlivou prací budovali solidní stavbu. Což je samozřejmě potřeba, ale vy byste rádi, aby se zároveň trochu snažili přicházet s něčím novým…

V takovém případě pro vás mám špatnou zprávu: nestane se to! Lidé, kteří jsou nastavení na to, aby pracovali pečlivě a pomalu, budou odevzdávat velmi solidní práci, ale nikdy nebudou chodit s opravdu zajímavými a inovativními nápady. Važte si jich, dobře je plaťte, ale nečekejte něco, co nemohou nabídnout. Pokud chcete opravdu inovovat, musíte si najmout někoho jiného a nechat ho pracovat jinak.

Inspiraci můžete čerpat z firem, kde to funguje. Z firem, které mají mechanismy na to, aby inovace podchytily a dokázaly zpracovat. A hlavně na to mají specifický typ lidí. Pěkně je to vidět právě při vývoji počítačového softwaru, ale stejný princip můžete použít i v jiných oblastech.

Panu řediteli jsem to přiblížil pomocí podobenství. Není z mojí hlavy, ale je velmi trefné, proto ho používám. Hezky ho zpracoval vývojář Honza Javorek ve svém článku (vyšel i v magazínu Zdroják). (Oprava: Omylem jsem za autora označil jeho bratra Martina Javorka. Oběma pánům se omlouvám. - pozn. aut.)

Když kolonizátoři osidlovali Nový svět, byli to válečníci. Hnala je touha dobýt nové území, objevit neprozkoumané oblasti, ovládnout je. A poté, co je ovládli, šli dobývat další. Zároveň ale evropští vládci poslali na dobyté území své správce, úředníky, obchodníky… Jejich úkolem bylo dobyté území udržet, dát mu solidní základy a budovat vše, co takové území má mít.

A v tom je celý trik. S úředníkem nemůžete dobývat nová území, a na druhou stranu dobyvatel nikdy nevybuduje funkční státní útvar, nanejvýš tak provizorní vojenský tábor.

Proto se panu řediteli nedařilo inovovat. Měl skvělý tým se skvělým aparátem, ale plný správců. Lidí, kteří jsou spokojení, když mohou roky dělat na nějaké velké věci a starat se o svou část, pečlivě a poctivě ji budovat, upevňovat, lehce rozvíjet, přepracovávat… Chyběli mu dobyvatelé. Střelci, kteří se nadšeně vrhnou na neprobádané území, prozkoumají, vyzkouší, co by mohlo fungovat, ale už nemají to, co se lidově zve “sicflajš”, neboli trpělivost a důslednost.

Snem každého šéfa je mít partu správců, kteří pomalu a pečlivě dělají svou práci. Za nimi je umetená cesta, kde jsou úhledně vyskládané analýzy, případové studie, solidní produkt… Vše je pečlivě vytvořeno, ošetřeno, je to spolehlivé a funkční. Jen to má drobnou nevýhodu: taková parta nepřijde s ničím výrazně novým. Ne že by snad nad svou prací nepřemýšleli nebo jim byla lhostejná, jen prostě jsou jinak nastaveni.

Mít v týmu dobyvatele je pro nepřipraveného šéfa noční můra. Místo toho, aby pečlivě kladl cihlu k cihle a na každou poklepal kladívkem, tak vymýšlí nejrůznější zkratky, nové funkce, jiné přístupy… Místo pomalé a pečlivé práce za ním zůstávají provizorní konstrukce, které na první pohled působí tak, že se rozsypou. Jenže právě on dokáže, je-li dobře nasměrován, přijít s nápady, které budou mít cenu zlata. Kromě toho vymyslí spoustu nápadů naprosto nepotřebných, a navíc ještě vytvoří něco, nad čím budete kroutit hlavou, ale to rádi přejdete. On je ten, kdo kope surové diamanty, a správci jsou ti, kteří je vybrušují.

Nejdůležitější na celém podobenství je uvědomit si, že lidé mají nějaké nastavení, a proto tíhnou k určitému typu práce. Pokud nasadíte dobyvatele na správcovskou pozici, dopadne to špatně. Výsledkem bude něco, co drží pohromadě jen silou vůle, a možná bude lepší to celé předělat. Když naopak pošlete správce dobývat nové území, bude výsledek ještě tristnější: nehnete se ani o píď a místo rychlých prototypů a návrhů inovací dostanete nějakou podružnou banalitu, ovšem solidně vypracovanou do posledního detailu, a vy si pozdě uvědomíte, že jste právě vyhodili spoustu peněz a nedostali jste se ani o krok dál.

Pokud chcete mít solidní produkt a zároveň přicházet s inovacemi, které vás mohou odlišit od konkurence a dát vašemu produktu drajv, potřebujete nutně ve firmě obě povahy. Správce i dobyvatele. Připravte se ale na to, že jejich spolupráce bude těžká.

Správci mají tendenci považovat dobyvatele za amatéry, fantasty a lajdáky, kteří jen stlučou pár prken a mají chajdu, místo toho, aby postavili pořádný dům. Musí ale pochopit, že bez těchto “lajdáků”, kteří prošlápnou novou cestu, by oni neměli moc co spravovat.

Pro dobyvatele je svět správců pomalý, rigidní, správci v jejich očích často bazírují na nepodstatných detailech a mohou vyletět z kůže, když zjistí, že změnit barvu jednoho tlačítka je projekt na čtyři týdny. Ale většinou jim dojde, že bez pečlivosti a smyslu pro detail, což oni sami nemají, bude z jejich prototypu jen kůlnička na dříví.

Nejúspěšnější firmy inovují právě díky tomu, že kombinují oba světy. Inovátorům nechávají do jisté míry volnou ruku, pouze je lehce korigují, a zároveň mají pečlivé správce, kteří z vykutaných surových diamantů udělají perfektní lesklé drahokamy.