Ten kontrast mluví za vše. Andrej Babiš si v Paříži užíval focení s prezidenty, přednášky na Sciences Po a k tomu zaskočil i za Milanem Kunderou, aby se vzápětí přesunul do sicilského Palerma a na konferenci tam vyřešil migrační krizi. Prostě sebevědomý premiér, jak má být. Jenže doma se mu mezitím vyvalili ze skříně další kostlivci. Odhalení Seznamu, že dezorientovaný Babišův syn kdesi ve Švýcarsku tvrdí, že byl unesen a že mu kdosi cosi podstrčil k podepisování o Čapím hnízdu, nepřebije ani sebevíc oslepující odlesk z Eiffelovky.

Opozice tuší šanci na vyvolání hlasování o nedůvěře vládě, Babiš se rozčiluje, že média zneužila duševní choroby jeho syna. Dobře ale ví, že žádost, aby média a veřejnost nechaly jeho první rodinu na pokoji, nebude vyslyšena. Sám ji totiž do svých finančních machinací zatáhl.

Připomeňme celou kauzu, která je od počátku absurdní i tím, že oproti jiným velkým případům spjatým s Babišem (zdravíme třeba Lovochemii) jde u Čapího hnízda z pohledu Babišova impéria opravdu o drobné. Ale je to zároveň spor, který Babiš uhrál úplně nejhůře. Už v roce 2010 týdeník Ekonom jako první napsal o stavbě luxusního statku, okolo kterého se až příliš motá Babiš. A popsal i podezření, že by mohlo jít o dotační podvod. Ekonomicky nevýhodný projekt přivedla k životu právě až 50milionová eurodotace pro malé podnikání. Pýcha nad povedeným projektem pak Babiše tak pobláznila, že anonymizovanou farmu po pár letech zase navrátil zpět do impéria Agrofertu.

A pak už to známe. Výmluvy, že neví, kdo farmu vlastnil. A nakonec přiznání v roce 2016, že farmu napsal na své dvě děti z prvního manželství. "Proč jsem nechtěl říci jména akcionářů? No protože jsem nechtěl ohrozit svoje děti," hřímal k poslancům. Jenže on už je ohrozil tím, že je do kauzy vůbec zatáhl. Nemůže se tak divit, že se média zajímají, co si o své roli v poněkud kafkovském příběhu myslí samotní potomci Babiše.

Ani sebevíc premiérských úspěchů nic nemění na tom, že za hříchy minulosti jednou bude muset zaplatit.

Související