Aby se na něčem shodla dvojice Andrej Babiš a Miroslav Kalousek, to už musí být něco. Ale to Dluhopis republiky tedy rozhodně není. Jen se potkaly stejné motivace a stejně špatné provedení dvou bývalých mi­nistrů financí.

V roce 2011 odstartoval Kalousek jako ministr financí první emisi spořicích dluhopisů pro domácnosti. Záměr byl jistě dobrý − aby se zvýšil podíl držby dluhu v Česku, i kdyby vedle velkých institucionálních kupujících mělo přibýt jen pár domácností s investicí za pár tisícovek. Provedení ale bylo žalostné. Bizarní klička dovolila z dluhopisu neplatit daň.

To už nyní nepřipadá v úvahu. Dluhopis republiky bude normálně daněn, takže místo výnosu 2,07 procenta se bavíme zhruba o 1,8 procenta.

A kvadratura kruhu dál zůstává − aby stát opravdu jako v Japonsku či jinde navýšil držbu dluhu domácnostmi, musel by nabídnout zajímavé podmínky. Jakmile ale něco takového udělá, je zase vystaven kritice, že si půjčuje dráž, než by mohl na dluhopisovém trhu u velkých hráčů.

Výsledek je tedy za Kalouska i nyní za Aleny Schillerové podobný: spořicí dluhopis není ani ryba, ani rak. 1,8 procenta a peníze vyblokované na šest let, to není pro tisícové a desetitisícové malé investory nic zajímavého.

Termínovaný vklad u některých malých bank může být zajímavější. A do budoucna takových nabídek bude asi více, protože vidíme rostoucí inflaci i rostoucí úrokové sazby. A kdo je úplně konzervativní a má rodinu, tak možná stále raději než po novém dluhopisu sáhne k zakládání stavebních spoření s velkorysou státní podporou.

Dluhopis republiky tedy ničemu neuškodí, ale rozhodně také nepomůže. Možná zdaleka nejzajímavější budou větší investoři, kteří mohou dluhopisy nakupovat po statisících. Ti ovšem mají mnohem zajímavější možnosti, kam své peníze umístit. Nakonec tak z Dluhopisu republiky zůstane jen další připomínka stoletého státu a drobný střadatel si ho může vystavit třeba vedle nedávných výročních dvacetikorun ČNB s Masarykem, Štefánikem a Benešem.

Související