Spor o platy vrcholových politiků končí, nakonec vzrostou o devět procent, a ne skokově o dvacet procent, jak to vypadalo v listopadu. Senát ani neodsouhlasil, ani neodmítl úpravu sněmovny, a tak už zbývá jen podpis prezidenta.
Na celé anabázi je pozoruhodná hlavně hysterie, která se kolem platů strhla. Příjmy českých zákonodárců totiž nejsou ve srovnání s jinými zeměmi nijak výjimečné. Ani absolutně, ani vzhledem k průměrným příjmům. Například v Rakousku bere poslanec v přepočtu přes 250 tisíc korun, a to čtrnáctkrát ročně. V civilizované Evropě bývají platy zákonodárců mezi 2,5 a trojnásobkem průměrného příjmu. Koeficient 2,75, který měl původně pro výpočet platit a způsobil by nárůst na 90 600 korun, by tedy v evropském kontextu nebyl neobvyklý, natož skandální. Přesto došlo ke vzrušeným prohlášením a svolávání mimořádných schůzí, jako by hrozil konec světa.
Zdejší hrůza ze zvyšování platů zákonodárců ukazuje nepříjemnou věc. Společnost nechce připustit, že vrcholoví politici vykonávají jednu z nejdůležitějších prací v zemi a měli by být odpovídajícím způsobem zaplaceni. Panuje představa, že poslanci a senátoři jsou vlastně darmožrouti, kteří se povalují "za naše peníze" v malostranských palácích. Je tak snadné získávat body populistickým tažením proti vyššímu růstu platů, které tentokrát rozjeli piráti a okamuristé. Jenže zároveň je to hrubě nezodpovědné. Přitakáním představě, že si politici vyšší platy nezaslouží, se vlastně nepřímo povzbuzuje nedůvěra k zastupitelské demokracii.
Nebude to populární, ale řekněme to jasně: Pro vysoké platy vrcholových politiků jsou přinejmenším dva dobré důvody. Zaprvé existuje veřejný zájem na tom, aby politika přitahovala ty nejlepší mozky, a vysoký plat je silný motivátor. Zadruhé, čím vyšší příjem, tím menší náchylnost k různým vedlejšákům, neřkuli ke korupci.
Běžně chápeme, že za kvalitu je potřeba zaplatit, a nebylo by od věci uvědomit si, že to funguje i u politiků. Závistí si v tomto případě škodíme sami.
