Základní podmínkou pro efektivní fungování inovačního systému je excelentní výzkum, kvalitní vzdělávací systém a lidské zdroje a rovněž posun firem na trzích a v hodnotových řetězcích směrem k inovačním lídrům. Zlatá slova! Větu ze sedm a půl roku staré Národní inovační strategie porovnejme s realitou.

V ní stát šetřil na školách, platy učitelů nedokázal dostat z pásma podprůměru, omezoval Akademii věd, zatímco na druhé straně uděloval investiční pobídky na obrovské sklady nebo pro výrobce pneumatik a ještě předloni, kdy už byla nezaměstnanost nízká, našel stamiliony i pro čínského výrobce autodílů − tedy na provoz, který je typickou montovnou. To už jako kroky pomáhající českým výrobcům "k posunu na výhodnější pozice v hodnotovém řetězci", s čímž je spojena například možnost vyplácet vyšší mzdy, zrovna nevypadá.

Že se bohulibé plány od reality mohou lišit, musíme mít na paměti i při čtení návrhu nejnovější inovační strategie, tentokrát na roky 2019−2030. Ani optimista se neubrání pochybám, zda se povede navýšit výdaje na vědu a výzkum z dnešních 1,8 procenta HDP na celá tři procenta. Bude to na podnicích. Vláda totiž sice slibuje napravo nalevo, ale zrovna Akademii věd drží zkrátka natolik, že její rozpočet fakticky klesá. Šéfce Akademie věd Evě Zažímalové i fyzikovi Jiřímu Chýlovi, který dlouhodobě bojuje za kvalitní vědu, slouží ke cti, že se přes výhrady k současnému i plánovaným rozpočtům na vypracování strategie spolu s dalšími experty podíleli.

Za příslib racionálnějších časů můžeme považovat to, že stát už nechce za vlastní (či evropské) peníze odkupovat podíly ve start-upech. Plán na tento "seed fond", o němž se v různých variacích debatovalo tak dlouho, že se zatím stihlo prostřídat pět (!) vlád, je doufejme definitivně u ledu. Ne že by si start-upy podporu do začátku nezasloužily, ovšem půjčky musí mít jasná kritéria. Důvěru v poctivé úmysly lze totiž ztratit jen jednou.