Neklid, rozčarování, nepokoj, vztek, strach, agrese, násilí. 24/7, ASAP, real time, shon, zrychlení, vyhoření. Současná společnost kmitá, těká, rychle se proměňuje; emoce jsou zjitřené a zdá se, že za takovéto situace je těžké, ne-li nemožné najít nějakou směrodatnou perspektivu vedoucí k pochopení toho, co se děje v nás a kolem nás. Informační tok tvoří tak neuchopitelnou masu, že se v něm ztrácí i možnost z(re)konstruovat nějakou představu o realitě. Předmětem politiky se dokonce stává samotná interpretace reality. Věci nejsou takové, jak se zdají, vše je jinak, myslí si jedni. Jiní zase tvrdí, že pokud autoritativní vládci zůstanou u moci, hrozí katastrofa.

Podle všeho však neprobíhá debata mezi soutěžícími interpretacemi skutečnosti (konzervativní vs. progresivní vize), ale emocionální, symbolickým, často i skutečným násilím nabitý konflikt mezi odpůrci jednoho a příznivci jiného výkladu skutečnosti. Moderní člověk roku 2019 je z toho všeho nervózní. Britský politický a společenský teoretik William Davies ve své knize Nervous States: How Feeling Took Over the World tvrdí, že v současném socio-technologickém a geoekonomickém kontextu se nervozita stává dokonce hlavní formativní silou politiky a ekonomiky. Bez pokusu o pochopení toho, jak se navzájem prostupují pocity, emoce, názory a postoje, nemůžeme pochopit duch doby. Davies ve své knize zkoumá nejen to, jak nervózní člověk interaguje se svým okamžitým, ale i vzdáleným okolím, nýbrž i to, jak s nervozitou pracují politika, ekonomika a současné komunikační technologie.

Rozpojené světy

Situace, kdy společenskou a politickou agendu určují autoritářští demagogové, představuje pocit oprávněného zmaru pro řadu středostavovských konzervativních voličů, ale i demokratických socialistů a progresivistů. Společenské, ekonomické, politické a kulturní elity, vzdělanci a intelektuálové jako by zažívali existenciální odcizení ve světě absurdního představení, jehož hlavní dějství nejspíš sehrává americký prezident. Jak je však možné, že tyto elity, jež měly vždy k institucím státní moci a základům demokratického uspořádání společnosti tak blízko, svůj vliv a důvěru z velké části ztratily? Jak se například stalo, že etablovaná vědecká fakta o klimatické změně nebo o vakcinaci jsou tak lehce zpochybňována jako "úhly pohledu", "názory" a v extrémních případech jako "fake news" či "konspirace", které mají být jen mocenským instrumentem nějaké vlivové skupiny?

Situace je poměrně vážná, neboť odmítání vědecké expertizy znamená i odmítnutí celé infrastruktury, která tuto expertizu vytváří, legitimizuje a udržuje v chodu: je to popření nejen veřejných vědeckých faktů, ale zároveň autority státu. Jak je možné, že instituce demokratické moci, které zajišťují mír ve společnosti a mezi státy − parlament, politický establishment, masová média, soudní systém, instituce, skrze které stát vykonává moc, ale i různé metody managementu peněz a lidí −, jsou jednoduše prohlášeny za mocenské nástroje udržující umělou realitu, ne-li za strůjce všeho zla?

Jedna z poměrně běžných reakcí na výše položené otázky by nejspíš obsahovala něco o "nevzdělaném plebsu", jenž volí ty, které volí, protože "neví", co je dobro, co je správné, co je skutečné. Takováto odpověď však neposkytuje žádné vysvětlení nebo něco, co by vedlo k pochopení společenské trhliny; trhliny, která dělí většinu současných západních společností vedví. Na každé straně této trhliny − jak bylo vidět při volbě amerického prezidenta, hlasování o brexitu a v českých prezidentských volbách − stojí dva do sebe zahleděné, vzájemně nekomunikující a zabetonované sociální světy, navzájem se agresivně obviňující z toho, že pravda je jiná.

V každém z těchto světů samozřejmě existuje spektrum politických preferencí a způsobů čtení skutečnosti, nicméně ze sociologického hlediska by se "objektivita" dala takto uchopit − alespoň provizorně, pracovně. Elity svoji nespokojenost často dusí v podobné sociální bublině, jako je ta, proti které se staví. Náplň bublin je jiná, mechanismy toho, jak vznikají a samy sobě rozumí, jsou stejné. Pokud chceme pochopit zrod a povahu těchto dvou rozpojených světů, které charakterizují současnost, Daviesova kniha představuje velmi dobrého průvodce.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Co je vlastně v životě důležité a vědí to i orgány, úřady a instituce, které si sami lidé vytvořili pro lepší život?

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru