Naši civilizaci pohání káva a benzin, tvrdil americký spisovatel Edward Abbey a dodal, že to první často chutná jako to druhé. Ironická poznámka je z doby, kdy byla káva na ústupu. Dnes zní skoro neuvěřitelně, že po celá 60. a 70. léta v Americe milovníků nápoje z pražených kávových zrn ubývalo. Jenže pak marketingoví mágové přesvědčili mladé, že káva − samozřejmě v jiné podobě, než jakou znali jejich rodiče − má své kouzlo, a kofeinová renesance zasáhla celý svět. Káva je po ropných produktech druhou mezinárodně nejobchodovanější komoditou a v ziskovosti konečného produktu si černý nápoj s černým zlatem nezadá.

S benzinem má káva ještě něco společného: obě suroviny jsou považovány za tak důležité, že je najdeme v zásobách, které státy skladují pro případ nouze. Tedy aspoň dosud. Švýcaři, vzor solidnosti a opatrnosti, minulý týden oznámili, že s hromaděním kávy chtějí skončit. Vysvětlení je racionální: káva nemá skoro žádnou kalorickou hodnotu, a tím pádem není potřebná k zajištění výživy. Z fyziologického hlediska, upřesnili experti, jako by čekali opozici od těch, kdo ranní kofeinový doping za životně důležitý považují. A takových je zrovna ve Švýcarsku hodně, vždyť nikde jinde se tolik kávy nevypije.

Jestli se Helvétská konfederace hory kávových zrn, která by vystačila na tři měsíce, opravdu zbaví, není ještě jisté. Udržování zásob tamnímu průmyslu vyhovuje, stát to nic nestojí a náklady, které v důsledku leží na bedrech spotřebitelů, jsou pro bohaté Švýcary zanedbatelné − ani ne půl franku na osobu a rok. Uběhlo by hodně vody, než by si za ušetřené peníze koupili jedno jediné espreso.

Pokud však záměr ukončit praxi, která má kořeny v meziválečném období, nakonec projde, můžeme to považovat za dílčí audit mezinárodního obchodního systému. Káva je nestálá komodita, její ceny budou vždy létat nahoru a dolů, podle úrody a s předstihem i podle vývoje počasí. Dodávky jsou ale natolik robustní, že se bez nouzových zásob kávy obejde i její největší a přitom tak opatrný konzument.