Doba, kdy na korupční kauze Davida Ratha byla nejzajímavější sedmimilionová krabice od vína a šťavnaté policejní odposlechy s hláškami typu "Takový hezký penízky", je dávno pryč.

Od zadržení někdejšího středočeského hejtmana uběhlo sedm let, lidé zapomínají a vleklý případ upoutává už jen nekonečností a zamotaností. Na délku soudního projednávání si dokonce stěžuje i sám Rath.

Jenže je to celých sedm let právě on, kdo soustavně využívá všech právních prostředků, aby proces zdržel a oddálil verdikt. I v pondělí před zahájením už druhého odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze Rath prohlásil, že senát soudce Pavla Zelenky je pod brutálním tlakem politiků v čele s prezidentem Milošem Zemanem, a požádal o změnu soudu. Čili další možné zdržení.

Paradoxní je, že délka procesu svědčí spíš o nestrannosti justice. Kdyby soudci doopravdy jednali podle pokynů politiků, byl by Rath nejspíš buď již léta za mřížemi, nebo naopak na svobodě s čistým trestním rejstříkem. Rath samozřejmě dělá jen to, co mu zákon umožňuje. Nebýt ale jeho neustálého odvolávání se a procesních námitek, mohl mít dnes exhejtman za sebou i eventuální trest.

V případě námitek proti soudci Zelenkovi se však "spolupachatelem" případných dalších průtahů Rathova sporu skutečně stává hlava státu. Když Zelenkův senát v roce 2015 rozhodl o nezákonnosti odposlechů v případu a poprvé zrušil verdikt prvoinstančního soudu, Zeman prohlásil, že zvažuje kárnou žalobu. Jindy zase prezident řekl, že když se u někoho najdou mi­liony korun v krabici od vína, diskuse o vině považuje za nepatřičné.

Jedna věc je ale jasná. Zatímco zdržovací taktika měla svou logiku při soudních sporech přestárlých protagonistů komunistického režimu, u čtyřiapadesátiletého Ratha může mít efekt jen dočasný. I vzhledem k tomu, že od Zemana asi žádná amnestie vleklých kauz nepřijde.