Mnozí z nás si v posledním půlroce všimli paradoxu: zatímco Česká národní banka sazby zvyšovala, úrokové sazby u hypoték klesaly. Pokles sazeb u hypoték byl dán především poklesem dlouhodobých mezibankovních sazeb. Dlouhé sazby tedy klesaly v době, kdy krátké rostly. Zároveň z učebnic víme, že dlouhé sazby by měly být rovny budoucí rovnovážné hodnotě krátkých sazeb (zvýšené o prémii ve výši několika desetin procentního bodu).

Jedním z mála srozumitelných vysvětlení protipohybu sazeb je "psychologická nákaza z ciziny": analytici finančních institucí kotujících české dlouhodobé úrokové sazby podle všeho čím dál víc přijímají myšlenku, že českou ekonomiku čeká podobný osud, jaký začíná být prorokován eurozóně – tedy ustálení krátkých sazeb na dlouhá léta výrazně pod úrovní inflačního cíle (v případě ČNB dvě procenta).

Před pár lety sice ČNB na základě oslabení kurzu dokázala vytlačit své sazby na nynější úroveň vysoko nad eurozónou; zmínění analytici však takový vývoj zřejmě považují jen za přechodný úspěch.

Představitelé ČNB by z tohoto vývoje názorů na budoucnost české měnové politiky možná měli být lehce nervózní. Často zmiňují letitou představu, že nakonec zaparkují krátké sazby poblíž 2,5 procenta. Trh jim ale nepřímo říká, že tato představa je naivní a že budou rádi, když budou schopni svou repo sazbu držet spíš někde kolem jednoho procenta.