Stopa zesnulého Karla Gotta v české historii je hodně zřetelná. Pro většinu lidí pozitivní. Není přitom neslušné si ale připomenout, že uctívaný zpěvák některé události, které ho nestavějí do zrovna příznivého světla, bagatelizoval a zamlžoval. Zmiňovat i tyto kapitoly je důležité tím spíše, že se vláda rozhodla uctít Gotta státním smutkem.

Nejde jen o známý fakt, že byl tváří anticharty. Gott režimu pomohl už v první fázi normalizace − a netratil na tom. K souznění ale vedla komplikovaná cesta. "Byl jsem to já a můj orchestr, který jako první navštívil Sovětský svaz v době, kdy se takový čin označoval jako kolaborace," stojí v dopise pro šéfa československých komunistů Gustáva Husáka, pod nímž je Gottův podpis. Za svou zásluhu zpěvák vydává i další cesty do socialistických zemí a hned se polituje, že mu to mezi kolegy muzikanty "nevyneslo příliš velkou popularitu". Připojí, že si už od roku 1969 upřímně přál normalizaci kulturního života. V poklonkování režimu jde dopis, kterým si Gott vyjednal podmínky pro návrat z emigrace, hodně daleko.

Tak daleko, že když se před deseti lety dostal na veřejnost, lavíroval s uznáním jeho autenticity. Od potvrzení, že jej psal, se dostal k popírání a následnému "spíše připodepsal". Několik dní nato se vynořilo svědectví syna předsedy stranické organizace Supraphonu, podle kterého je dopis dílem jeho otce. A ten že ho napsal bez Gottova vědomí. Nepravděpodobnost konstrukce, že partajní funkcionář měl k dispozici prázdný papír s Gottovým podpisem, bez dohody se zpěvákem v zahraničí zfalšoval dopis nejmocnějšímu muži v zemi a poslal ho též prezidentovi a ministrovi vnitra, nehrála roli. Legenda neřešila ani to, že dopis navazuje na předchozí žádost ministrovi kultury. Hlavně že se našlo "vysvětlení".

Státní smutek za Gotta vláda nahánějící popularitu schválila bez váhání. Pod vlajkami na půl žerdi bychom si ale mohli připomenout také - nebo především - ty umělce, kteří s režimem dosazeným okupanty nevyjednávali i za cenu toho, že na dvacet let zmizeli z očí.