Prezident Miloš Zeman vyslovil při rutinní schůzce s šéfkou stálé sněmovní komise pro ústavu Kateřinou Valachovou (ČSSD) přání, aby prezident republiky dostal možnost podávat návrhy zákonů. Nejde o překvapení, současný hradní pán volá po právu zákonodárné iniciativy spojeném se změnou ústavy už dlouho.

Nová je však čím dál vyšší hora důvodů, proč právě takovou věc v Česku nezavádět.

Zemanův apetit se může jevit jako logický. Přímo volený prezident se silným mandátem chce mít víc kompetencí. Být víc slyšet. A proč by nemohl navrhovat zákony, dalo by se namítnout, vždyť o jejich schválení či neschválení by stejně jako dosud rozhodoval parlament. Jistě, jenže právo zákonodárné iniciativy (dnes je má vláda, poslanci, Senát a kraje včetně Prahy) je zároveň možností určovat témata a průběh veřejné debaty. Čili jedinečnou šancí, jak si může hlava státu pomalu podmaňovat další podíl na moci. Kdyby šlo Zemanovi jen o tuto věc, nic mu dnes nebrání, aby legislativními nápady inspiroval své věrné z řad zákonodárců a ti je navrhli. Jenže to by zůstal jen přihlížejícím glosátorem. Musel by oželet roli aktivního hráče a autority na hřišti.

Zkušenosti se zákonodárnou iniciativou prezidenta z let 1990 až 1992 jsou přitom neblahé. Václav Havel se touto cestou snažil pokračovat v polistopadových revolučních krocích tak neobratně, že politici při přípravě ústavy samostatného Česka zákonodárné právo raději nahradili prezidentským vetem. A Zeman zase svou moc navyšuje i bez ohledu na zákon nejvyšší − ústavu. Nad rámec svých kompetencí třeba prosadil, že se navzdory oficiálním návrhům premiéra Andreje Babiše nestal ministrem zahraničí Miroslav Poche a kultury Michal Šmarda. Dát Zemanovi do rukou možnost aktivně formulovat zákony nebo jejich změnu, můžeme si být skoro jisti, že v praxi by Hrad začal brzy nenápadně ovládat i schvalovací proces. Naštěstí změnit ústavu může jen třípětinová většina poslanců i senátorů. Zemanův zákonodárný sen tak zůstane jen snem.