Důsledná a podle mnohých až přemrštěná právní úprava ochrany spotřebitelů na evropské úrovni je jedním z dlouhodobých strategických cílů Evropské unie. Stávající právní rámec doznal značných změn nedávným přijetím směrnice číslo 2019/770 o některých aspektech smluv o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb a směrnice číslo 2019/771 o některých aspektech smluv o prodeji zboží, jimiž byla nahrazena dosavadní zastaralá právní úprava spotřebitelské koupě. Obě směrnice se mají vzájemně doplňovat, přičemž první stanoví nové požadavky na smlouvy o poskytování digitálního obsahu nebo digitálních služeb a druhá povinné náležitosti smluv o prodeji zboží.

V důsledku neustálého vývoje nových digitálních technologií a služeb bylo nutné je integrovat do právní regulace vnitřního evropského trhu. Povinnosti výrobců zboží a poskytovatelů služeb s digitálními prvky zatím nikde podrobněji a uceleněji upraveny nebyly. Z toho plynoucí nejistota na straně spotřebitelů i poskytovatelů do jisté míry bránila dalšímu rozvoji digitální ekonomiky.

Obě směrnice je nutné do 1. července 2021 transponovat do vnitrostátního práva. Ministerstvo spravedlnosti již vypracovalo návrh novely příslušných ustanovení občanského zákoníku. Směrnice v zásadě vychází z principu úplné harmonizace, což znamená, že členským státům není při jejich transpozici poskytnut žádný prostor pro odchýlení, zejména zmírněním vnitrostátní právní úpravy.

Prodej zboží s digitálním prvkem

Směrnice číslo 2019/771 sjednocuje požadavky na kupní smlouvy, práva z vadného plnění a prostředky nápravy vad. Aplikuje se na prodej zboží, a to jak v kamenných obchodech, tak i on-line. Zbožím se rozumí hmotné movité věci, movité věci obsahující digitální obsah či digitální službu, nebo věci s digitálním obsahem či službou propojené takovým způsobem, že by bez nich zboží neplnilo svoji funkci. Kupní smlouva i odpovědnost za vady se vztahuje i na všechny digitální prvky, které jsou podle kupní smlouvy se zbožím poskytovány bez ohledu na to, zda digitální prvek nebo službu poskytuje prodávající nebo třetí strana. V případě pochybností se má za to, že uvedený digitální prvek součástí kupní smlouvy je.

Například chytré hodinky jsou zbožím s digitálními prvky, které ale může plnit svoji funkci jen s aplikací, která je spotřebiteli poskytnuta na základě kupní smlouvy, avšak kterou si on sám musí stáhnout do chytrého telefonu. Aplikace je oním propojeným digitálním prvkem, který je součástí kupní smlouvy, za nějž odpovídá prodávající, přestože si ji spotřebitel stáhne sám.

Naopak pokud digitální obsah nebo digitální služby sice ve zboží obsaženy jsou, ale to funguje i bez nich, tak se příslušná kupní smlouva výše uvedenou směrnicí řídit nebude. Obdobně spotřebitel může uzavřít smlouvu o poskytování digitální služby samostatně. Například si může koupit počítač bez operačního systému a teprve následně uzavřít příslušnou licenční smlouvu s osobou odlišnou od prodávajícího.

Co se týče digitálního obsahu, směrnice ho definuje jako jakákoliv data, jež jsou vytvořena nebo mohou být poskytována v digitální podobě. Půjde tak například o operační systémy, audiosoubory, hudební soubory, videosoubory, software či e-knihy. Definici doslovně přebírá také plánovaná novela občanského zákoníku, v níž je digitální obsah zařazen mezi věci. V rámci transpozice směrnice zařazuje návrh novely do občanského zákoníku zvláštní pododdíl upravující koupi digitálního obsahu, jež se bude vztahovat na jakoukoli koupi digitálního obsahu bez ohledu na povahu nosiče nebo způsob jeho zpřístupnění. Z praktického hlediska považujeme za významnou zejména povinnost prodávajícího provádět aktualizace digitálního obsahu.

Digitální službou směrnice rozumí takovou službu, jež spotřebiteli umožní vytvářet, zpracovávat nebo uchovávat data v digitální podobě anebo je sdílet či s nimi jinak nakládat. V praxi se s těmito službami setkáváme například ve formě cloudových úložišť nebo streamingových služeb.

Směrnice dále také stanoví specifické požadavky na soulad zboží s kupní smlouvou, což v českém právu historicky označujeme jako odpovědnost za vady. Za zmínku stojí nutnost dodat zboží s aktualizacemi podle kupní smlouvy, jde-li o zboží s digitálními vlastnostmi, nebo povinnost dodat návod a pokyny k instalaci. Směrnice ale obsahuje i objektivní požadavky, tedy že zboží musí mít obvyklé vlastnosti, které může kupující očekávat.

Od zákonné odpovědnosti za vady odlišujeme záruku za jakost (dle směrnice jde o obchodní záruku), kterou prodávající může převzít nad rámec zákonných povinností. Jaká bude úprava záruky za jakost v novele občanského zákoníku, zatím není jisté, příslušný návrh totiž obsahuje více variant.

Směrnice zachovává dosavadní dvouletou lhůtu pro uplatnění práv z vadného plnění pro vady, které existovaly v době převzetí zboží. Avšak pokud podle smlouvy mají být digitální služby či obsah nepřetržitě poskytovány po delší dobu, spotřebitel bude moci uplatnit práva z vadného plnění po celou tuto delší dobu.

Co se týče důkazního břemene, je stanovena vyvratitelná domněnka, že jakýkoliv nesoulad, který se projeví v průběhu jednoho roku, je považován za vadu existující již v okamžiku dodání zboží. Doba stanovená v českém právu se tedy prodlouží o šest měsíců a u výše uvedených smluv s nepřetržitým plněním i na dobu delší. Není bez zajímavosti, že směrnice umožňuje členským státům uvedenou jednoletou lhůtu od dodání zboží prodloužit až na dva roky, čehož ovšem český zákonodárce nevyužil.

Nově bude prodávající také odpovídat za vadu způsobenou nesprávnou instalací zboží, pokud byla provedena jím či na jeho odpovědnost. Dále pak za vadu, která bude způsobena důsledkem chyby v návodu k montáži poskytnutého prodávajícím nebo poskytovatelem digitálního obsahu, pokud jde o věc s digitálními vlastnostmi.

Co se týče výše uvedených pravidelných aktualizací, prodávající bude ze zákona povinen je zajišťovat po dobu, po kterou to může spotřebitel očekávat vzhledem k účelu a druhu zboží. Ovšem tato doba povinných aktualizací nesmí být kratší než dva roky, což odpovídá výše uvedené době odpovědnosti za vady. Tuto povinnost tedy prodávající budou mít i tehdy, pokud kupní smlouva aktualizace nebude upravovat vůbec anebo je bude pojímat úžeji v neprospěch spotřebitele. Pokud k aktualizaci nedojde, bude se většinou jednat o vadu a spotřebiteli budou náležet práva z vadného plnění.

Pokud jde o nároky z vad, spotřebitel může volit mezi opravou nebo dodáním nové věci, ledaže by to bylo nepřiměřeně nákladné nebo nemožné. Za určitých podmínek může požadovat i přiměřenou slevu z ceny nebo ukončení kupní smlouvy. Novela občanského zákoníku spotřebitelům právo požadovat opravu nebo výměnu nepřiznává, pokud nejsou možné nebo jsou nepřiměřeně nákladné. Obdobně bude nárok na opravu vyloučen, projeví-li se vada opakovaně nebo je-li její výskyt podstatným porušením smlouvy − spotřebitel v těchto případech tedy bude moci pouze požadovat poměrné snížení kupní ceny či ukončení kupní smlouvy. Novinku představuje také možnost kupujícího zadržet část dosud neuhrazené kupní ceny, dokud prodávající nesplní své povinnosti z vadného plnění.

Novela občanského zákoníku stanovuje možnost výměny zboží či odstoupení od smlouvy, pokud se vada projeví opakovaně. Podle jazykového výkladu by tak zřejmě měl stačit již její druhý výskyt, což by přineslo spotřebitelům výhodu oproti dosavadní ustálené soudní praxi požadující třetí oprávněnou reklamaci stejné vady, která byla již dvakrát neúspěšně opravována. Sama směrnice k tomu v preambuli uvádí, že druhý pokus o opravu by měl být odůvodněný pouze u drahého nebo složitého zboží.

Poskytování digitálního obsahu a služeb

Výše uvedená směrnice číslo 2019/770 upravuje některé aspekty smluv, kterými podnikatelé spotřebitelům poskytují digitální obsah nebo digitální služby. Týká se to zejména vad a nároků z nich plynoucích, a to včetně vad nosičů samotných (typicky DVD).

Směrnice se aplikuje na jakékoliv úplatné "poskytování" digitálního obsahu nebo služeb, které může mít mnoho podob. Návrh novely občanského zákoníku smlouvu o digitální službě systematicky řadí k dílům s nehmotným výsledkem. Směrnice se tedy použije i tehdy, pokud spotřebitel za užívání digitálního obsahu či služeb neplatí penězi, nýbrž svými osobními údaji (typicky platforma Google sdružující e-mail, překladač, mapy a další služby poskytované "zdarma").

Aktualizace digitálního obsahu či služby nezbytné pro uvedení digitálních prvků do souladu musí být poskytovány po dobu, po kterou to může spotřebitel rozumně očekávat vzhledem k druhu a účelu zboží. Vzhledem k neustálému vývoji digitálního obsahu služeb si obchodníci mohou se spotřebiteli smluvně ujednat, že jim budou ještě nad rámec zákona poskytovat aktualizace a rozšiřovat funkce, jakmile budou k dispozici. Možný výskyt vad by měl být proto posuzován rovněž s ohledem na to, zda příslušný digitální obsah nebo digitální služba jsou aktualizovány způsobem uvedeným ve smlouvě. Pokud nikoli, jedná se o vadu.

Obchodník odpovídá za vady po dobu dvou let od okamžiku poskytnutí obsahu či služby. Jak již bylo uvedeno výše, digitální obsah nebo služby se často poskytují nepřetržitě po určitou dobu, jako je třeba přístup do cloudu. V těchto případech obchodník odpovídá za vady po celou dobu platnosti smlouvy. Pokud se vada digitálního obsahu objeví do jednoho roku od jeho převzetí, předpokládá se, že byl digitální obsah s vadou již dodán.

Dá se říci, že současný návrh novely občanského zákoníku vyhovuje oběma směrnicím. Nicméně legislativní proces je zatím na začátku, a tak není vyloučeno, že návrh bude ještě změněn.

 

Článek byl publikován v měsíčníku Právní rádce.

Související