Pozdě, ale přece, řekli si zastupitelé středočeských Peček a 30 let po pádu komunistického režimu hodili "Jakeše do koše". Přesněji řečeno, odebrali čestné občanství svého města předlistopadovému šéfovi KSČ Milouši Jakešovi. Bylo na čase, Jakeš si pečskou poctu užíval předlouhých 47 let od roku 1972, kdy ji obdržel coby hlavní organizátor normalizačních čistek po roce 68.

Na jakešovsky groteskně hořkém příběhu o tom, jak soudruh "milion, dva miliony berou" zůstal trčet třicet let jako kůl v plotě na piedestalu v Pečkách, zarážejí dvě věci. Zaprvé, že se na něco tak veřejného, jako je čestné občanství, přišlo tak pozdě. Nepřekvapuje, že na dobovou rutinní formalitu postupně zapomněli funkcionáři rudých národních výborů. Ale laxnost polistopadové samosprávy k reziduím z časů zločinného režimu je nepochopitelná. Zaplaťpánbů, že to iniciativně napravila alespoň současná starostka Peček Alena Švejnohová. Druhou věcí, kterou rozum nebere, je ovšem fakt, že odebrání Jakešova čestného občanství prošlo zastupitelstvem jen s odřenýma ušima. Z celkového počtu 21 zastupitelů bylo pro jen 13. Dva se zdrželi, tři byli proti a tři na hlasování nedorazili. To musí být pro bývalého šéfsoudruha, jehož po listopadu 89 sami komunisté vyloučili ze strany, docela vzpruha. Pečská radnice může být ráda, že Jakeš nereagoval na její pozvání, aby se k záležitosti vyjádřil – mohl totiž argumentovat, že je jen v těsné menšině.

V jednom ohledu lze však přece jen mluvit o dějinné spravedlnosti. Na rozdíl od španělského diktátora Franciska Franka neunikl sedmadevadesátiletý Jakeš údělu přihlížet "exhumaci" a znicotnění své zvěčnělé památky. Ani Gottwald, Stalin, Zápotocký, Husák a mnozí další prominenti komunismu se trestů – včetně těch symbolických – nedožili. Jakeš tak vlastně sedí už třicet let na potítku v pomyslné sametové "pečkárně" jako kůl v plotě i za ně.

Milouš Jakeš na Červeném Hrádku (17.7.1989)

Milouš Jakeš na Červeném Hrádku (17.7.1989)