Bezmezně miluju jídlo. Ráda ho nakupuju, vařím, a vůbec ze všeho nejraději ho potom konzumuju. Pocitu, když přede mnou přistane plný talíř, uchopím příbor, pečlivě zakrojím a pak poprvé skousnu, se prostě nic na světě nevyrovná. Aspoň pro ten okamžik.
Podobně poznamenané bytosti obvykle mají tendenci se sdružovat, a tak jsme s několika děvčaty vymyslely dámské středeční večeře. Středa je ideální příležitostí pro sklenku vína uprostřed pracovního týdne podtrženou právě dobrým jídlem.
Ještě ideálnější potom je, když v sousedním maloměstě odhalíte podnik, jenž pořádá pravidelné středeční hostiny formou all you can eat, tedy sněz, co můžeš. Jsem pak v sedmém nebi.
Všechno obvykle začíná velmi kultivovaně. Už od rána s děvčaty natěšeně predikujeme, co nás večer čeká za dobroty. Tentokrát jsou tématem čerstvé těstoviny. Spořádaně proto po celý den nejíme ani hodně, ani málo, aby se nám náhodou nesmrskl žaludek, a my se tak nemusely vzdát některých chodů. "Já jenom doufám, že tam nebudou ryby, mořské plody, rajčata, olivy, houby, špenát a vařená mrkev!" zasýčkuje si typicky jedna z přítelkyň. Je to sice dobrá kamarádka, stolování s ní ale připomíná spíš vyplňování dotazníku na alergologii.
Nedá se nic dělat, kdyžtak večer přežije na tekuté stravě, nic horšího se stát nemůže.
Nastává hodina H, minuta M a vteřina V, kdy konečně vcházíme do restaurace, usedáme a na číšníkův dotaz, zda jsme přišly na all you can eat, zuřivě kýveme hlavami nahoru a dolů a objednáváme si lahev ryzlinku. Na talíři se za pár okamžiků začínají střídat těstoviny různých tvarů, barev a názvů, které se raději nepokoušíme vyslovit. "Ježišikriste, to je tak skvělý," mumlá ve zjevné euforii kamarádka, která je s námi na středečním povyražení poprvé. Pusu má plnou špaget, takže jí není dobře rozumět, ale odhaduju, že říká právě tohle.
Dobrá kamarádka s intolerancí může být spokojená − ryba byla jen jednou a místo ní si mohla přidat penne s omáčkou z modrého sýra a čedaru, což ve finále zhodnotíme jako nejskvělejší jídlo sluneční soustavy. Zase aspoň pro ten okamžik.
S chodem číslo šest záře v našich očích pomalu pohasíná. Je jasné, že všech osm chodů nespořádáme, ani když si rozepneme kalhoty. Nepomáhá už ani ryzlink a po špičkách se k nám plíží postgastrální demence − intenzivní stav po vydatném jídle, kdy se odkrví mozek a člověk nezvládá prakticky nic jiného než tupý pohled do neurčita. "Nemůžu se hýbat," brečíme cestou na vlak. A doufáme, že to do příští středy přejde. Nebojte, přejde.
