Nepřipravená je naše vláda. A teď nemyslím fakt, že rouškovou krizi řeší nejdřív mlžením, posléze ponecháním obchodů s látkami v provozu (jak poznamenal vtipně internet, válku by pak tímto způsobem šlo vyřešit otevřením muničních skladů). Důležitějším – protože epidemie, která zavírá ekonomiku, nebude trvat věčně – je hledisko rozpočtové. Je jasné, že vláda bude muset po skončení epidemie návratu do normálu pomoct.

Centrální banka dokáže udělat hodně, ale na boj s mikroskopickým patogenem není vyzbrojena moc dobře. Z rozpočtového hlediska je díky vládě ukolébané růstem ekonomiky a nízkými úroky v minulých letech náš rozpočet v mnohem horší pozici, než být mohl, kdybychom posledních pět "tučných" let neutráceli za jízdné zdarma, třetinový růst platů státních/veřejných zaměstnanců a třeba růst rodičovského příspěvku. Vzpomene si někdo ještě, jak ministryně Maláčová v létě 2018 odmítala brát v potaz možnost, že ekonomika neporoste donekonečna? Jediné štěstí tak je, že úroky evidentně zůstanou dlouho nízko a stát se bude financovat levně.

Nepřipravené jsou též mnohé firmy. A není to jen třeba Boeing, který poslední léta propálil desítky miliard na odkupy svých akcií a nyní stojí s nataženou rukou a žádá o záchranu od státu. V řadě za ním jsou restaurace, aerolinky, hotely atd. V České republice firmy po dlouhém období růstu již po několika dnech odstávek žádají o pět miliard bezúročných půjček od ČZRB. Co budou žádat třeba po dvou měsících? Žádná firma není konstruována na půlroční výpadek tržeb, ale neměla by být pod tlakem po několika dnech ekonomické karantény.

Ani domácnosti nejsou zrovna vzorem finanční obezřetnosti. Výrazná většina z nich, zde i ve světě, má úspory maximálně na tři měsíce, spousta dokonce žije od výplaty k výplatě. A to i navzdory tomu, že mzdy v Česku v posledních letech výrazně rostly. Klesající úroky a obecná bezstarostnost pramenící z faktu, že poslední krizi si už pamatujeme jenom mlhavě, znamenají, že spousta Čechů bude mít s tříměsíčním výpadkem příjmů velký problém.

Nebo ještě jinak. Západní společnost ztratila instinkty předků – tedy vnímat svět jako primárně nejisté a volatilní místo, a nikoli ráj stability a oázu předvídatelnosti. Snad jí tato krize z této benevolence vyvede.